Dochované kázání Otce Palečka
"Duše drahá, tys nemocná. Srdce tvé je rozrýváno nemocí velmi nebezpečnou - nemoc tvá se nazývá vlažnost náboženská. Ty necítíš žádné touhy po Bohu, po nebi, po ctnosti, po Pánu Ježíši. Ty myslíš, že dostačí k životu věčnému, když zrovna nevraždíš a neokrádáš, a zatím to srdce tvé je nakaženo hříchy, zlým myšlením, ve kterém dobrovolně zdržuješ a k tomu přistupuje druhý stupeň: zlá žádost; hned zase závist, která se jeví v pomluvách a nactiutrhání. Oko tvé nešlechetné často hledá obrazy a předměty nešlechetné - ústa tvá se často stahují k úsměvu, když tvůj Kristus a Pán jest vydán zlými řečmi, písněmi, žerty, ano jazyk tvůj přidává polénko k nešlechetnému žertování, při němž Kristus znovu umírá a ty nevidíš, že duše tvá krvácí a že snad může vykrvácet k věčnému zavržení."

Jan Bosco

Charakteristika Dona Bosca

Máme zachován v jeho cestovním pase popis, který Lemoyne doplňuje svou charakteristiku: byl střední výšky, přímého držení, jemné a silné stavby těla, hlavu držel poněkud nakloněnu.
Vlas měl kaštanový a kučeravý, oči hnědé, tvář oválnou, pleť snědou.
Střídmé gesto, jednání odměřené (mésurée - ne ve smyslu strohosti), hlas velmi jasný, zázračně artikulovaný.

Jeho chování bylo nedefinovatelnou směsí jasnosti, vážnosti a melancholie. Všichni, kteří ho znali, zdůrazňují toto poslední: pravda, padající z jeho rtů, měla akcent melancholie, jenž ji činil tím jímavější. V celku, výmluvnost rodinná a lidová, nic slavnostního, doktorského, překypujícího - pěkná prostota otcovské mluvy. Mluvil klidně, zvolna, se sladkou vážností. Vyhýbal se každému zbytečnému slovu. Měl nerad všední řeči, příliš živý způsob řeči, výrazy ostré a popudlivé. Mluvil málo. Držel vždy jazyk tak na uzdě, že nikdy nevyslovil nějakou kousavost nebo ironii.

Když ho kdosi žádal, aby mu uložil askesi, řekl: Je prostředků umrtvování! Teplo, zima, nemoci, osoby, věci, události. . . Umrtvování očí, jazyka, vůle doporučoval těm, kteří chtěli činit pokání. A nejlepší druh pokání viděl v dílech lásky.

Nikdy ho neslyšeli stěžovat si na teplo nebo zimu, nemoc nebo jakékoli nepohodlí. Nikdy neříkal: To se mi líbí nebo nelíbí.
Jedl velmi málo, takže kdo ho chtěl napodobit, nemohl to vydržet. K snídaní šálek cikorkové kávy s kouskem chleba. Vino vždy s vodou - zvláště bylo-li víno dobré: "Udělejme si je lepší!" říkal, přilévaje vody. Neměl rád maso a prosil vždy o malé porce, byl-li kde zván. Ale varoval se, dělat ze sebe zásadního vegetariána.

Nikdy nejedl mimo hodiny jídla. Nikdy o jídle nemluvil. Také si nepřál, aby chlapci mluvili o tom, co jedli a pili. »Jíme z nutnosti. Jedl beze spěchu a sotva by byl mohl říci, co jedl. Byl tak navyklý ovládat svou chuť, že ji téměř ztratil. Tak se jednou najedl k večeři - v jisté farnosti, kde měl kázání a pozdě do noci zpovídal - škrobu na prádlo, který si kuchařka připravila na plotnu. Nevěděl vůbec o tom. Když ráno zjistili, že jeho večeře je netknuta a škrob pryč - divil se tomu.

V Chieri jako student zkusil mnoho hladu, ale přece, kdykoli byl pozván na oběd k některému z žáků; jimž dával kondice, jedl málo, nikdy si nevzal, pokud nebyl vyzván a skončil vždy s jídlem první.

Když byl r.1867 v Římě a tehdy zván kdekým na obědy a večeře, obdivována jeho mírnost v řeči i jídle. Jesuita Oreglia řeklo něm: "Je světec. - Jde na hostiny a nikdy nic nežádá, ani neodmítá, nic si nepřeje, aniž si oškliví, chválí nebo haní. Sklenku vína, vždy s vodou smíšenou, nikdy nedopije ke dnu." I v Turině byl často zván do rodin, lidé měli ho velmi rádi u svého stolu »pro příjemný a duším užitečný rozhovor, místu a času příhodný,« jak řekl Don Rua. »Obveseloval a rozplameňoval duše. Uměl hovořit o všem - ale vždy přidávaje dobré slovo náboženské. Vraceje se někdy z velkých obědů, usedával rád večer ke své prosté rýžové polévce."
Při sezení nepřekládal nohu přes nohu, a neopíral se o židli. Nepsal-li, měl ruce zkříženy na prsou. Nikdy ho nebylo vidět v nějaké volnější nebo pohodlnější poloze těla. Taková malá umrtvování doporučoval svým chlapcům.

"Byl vzorem člověka dobře vychovaného. Nikdy neurazil ani pohled, ani sluch kohokoliv, jsa vždy pozorný na každé gesto nebo slovo, a zacházeje s každým s největší úctou. - Je dokonalý gentleman, říkalo se o něm.« Jeho zdvořilost ke všem byla stejně laskavá. »Chtěl bych ti svěřit nějakou věc. Co bys tomu řekl ?« ptal se žáka, kterému ukládal úkol. »Buď tak laskav a vykonej mi jednu komisi! - Dovolíš, abych ti dal pokyn? - Pomohl bys mi v této práci?« Žáky varoval, aby nevzbuzovali odpor lidí hrubými způsoby, domýšlivostí, chováním příliš zdrželivým nebo příliš volným. Neřikat kamarádovi, co o něm řekl druhý špatného. Nedívat se ironicky nebo satiricky. Nevnucovat lidem vlastní mínění. Nedělat se příkladem: »Já bych to byl jinak udělal!« »Vyslechnout druhé bez znamení nudy, a také se zájmem, i když věc jsme už slyšeli, nebo je nám jinak známa. Zvláště být ohleduplný k starcům. Nesedět němě mezi kamarády. Nepřerušovat toho, kdo mluví. Odpověď i úsudky mírnit rčením »zdá se mi« a nevyslovovat se ve smyslu absolutním, nejedná-li se o náboženské pravdy. - Je-li věc sporná, nechtít, aby jedni přehlasovávali druhé. Tyto zdánlivě malé věci zdvíhají úroveň společenského soužití a proťo je hochům tak často zdůrazňoval.

Dovedl se těšit z dobroty lidí, jako z dobroty Boží. Jednoho dne v létě, procházeje městem s Donem Ruou, zastavil se před krámky ovocnářů a obdivoval krásu i různost plodů. »Jak je dobrý . Bůh, pečující v takové hojnosti a různorodosti o potřeby našeho ~ života tělesného!« 1 Velmi si vážil jakékoli služby, jež mu byla prokázána. Za podanou sklenku vody - ukázání cesty - děkoval vždy vlídně a odměňoval každou službu v domech, kde byl návštěvníkem, spropitným. Za každý dar děkoval. Jeho korespondence s dobrodinci byla nesmírná. Měl účast s jejich nemocemi, záležitostmi rodinnými, přál jim k sňatku, svátkům. Dostal-li nějaký vzácnější dar pro sebe - víno, drahé ovoce - dával jej dále, aby způsobil radost svou pozorností.
Nikdy neskrýval, že vystudoval jen pomocí svých dobrodinců.
»Jmenuji se chudý (povero) Don Bosco a nemám jiného titulu než náčelník kluků (capo dei biricchini),« říkával žertovně.Nedovoloval si žádné záliby. Říkal, že věcem se lehko přivyká a těžko odvyká. »Prchejte před jakýmikoli návyky,« říkával hochům, »sebe lhostejnějšími. Je třeba zvykat jen dobrému a ničemu jinému. Naše tělo je nenasytné: čím více mu dáváme, tím více žádá, čím méně mu dáváme, tím méně žádá.« »Lidé dovedou udělat všechno pro tělo, nic pro duši.« (Tutto pel corpo, niente per ľ anima.) Mohl dělat nejrůznější věci - zpovídat, psát, přijímat návštěvy aniž na něm bylo vidět spěch, únavu nebo rozmrzení...

Don Bosco počítá se ke světcům, u nichž máme zprávy o nejhojnějších darech nadpřirozených. »Je málo světců, u nichž dary : nadpřirozené byly tak hojné; jako u Dona Bosca, zvláště v posledních letech jeho života.« Jsou to dary: prorocký (předpovídání), uzdravování nemocných, čtení myšlenek, zvláště ve zpovědnici, dar bilokace (být současně přítomen na dvou místech), vidění na dálku - a dar visí, jejž sám jmenoval »snářstvÍm«. Měl od mladosti pověst »snílka« snáře (il sognatore), protože často hájil oprávněnost něčeho důvody, že se mu tak zdálo. »Od roku 1847,« řekl Don Rua, »kdykoli měl někdo v oratoriu zemřít, ohlašoval to Don Bosco dopředu. Často se jednalo o hochy z podle vzhledu zdravé a silné. Přál si, aby byli na smrt připraveni.« Protože se všechny předpovědi světcovy vždy splnily, vzbudilo to v oratoriu záhy jistotu o nadpřirozených darech světcových. »Předpověděl vždy, dopředu, smrt téměř všech chovanců oratoria, označuje čas a okolnosti jejich smrti. - Často řekl počáteční písmena jejich jmen.« (Don Berto, udává Lemoyne.) Světec sám o tom řekl: »V prvých letech jsem tomu nepřikládal příliš váhy. Často jsem to považoval za žerty fantasie. - Často, když jsem to vypověděl, v zápětí jsem na to zapomněl. Zpovídal jsem se Donu Cafassovi z hazardního mluvení. Svatý kněz mi řekl: Od chvíle, kdy to, co říkáte, se stane, můžete být kliden a pokračovat. - Nyní nepochybuji, že sny byly návěštími Boha.« Tak měl r. 1854 sen o dvaadvacítce. Byl mezi žáky na dvoře, v rekreaci. Jeden z nich, na hlavě turban s průhledným číslem 22, vyšel branou do polí. Přiblížil se k hochovi, aby se ho zeptal, co dělá. Vtom se zatmělo, hoši se seřadili a díval se do jejich zbledlých tváří. Ten, co měl turban na hlavě, byl nejbledší. Visel mu s něho černý flór. Chtěl se k němu přiblížit, ale ruka neznámého vznešeného muže ho zadržela: »Má ještě 22 měsíce času. Než minou, zemře. Dávej naň pozor a připrav ho!« Byl to Gurgo Secondo. Hoch zemřel vskutku za 22 měsíce.

Roku 1866 udali někteří rodiče jeho žáků na kvestuře v Turině, že v oratoriu světec ohlašuje vždy dopředu smrt některého žáka. Neříkal ovšem nikdy jeho jméno, než nejdůvěryhodnějším kněžím - někdy jen začáteční písmena. Dbal však o to, aby hoch nezemřel nepřipraven. Prokurátor přišel tehdy nepoznán mezi žáky a dal si o tom od nich vyprávět. Za několik dní poslal ke světci úředníka od policie. Ten vytýkal Donu Boscovi, že zastrašuje chlapce. Prohlásil, že je poslán od úřadu, aby tomu učinil přítrž. Světec mu vysvětloval, jak důležitá je pro křesťana příprava k smrti. Sdělil mu jméno toho, jenž měl v nejbližší době zemřít pod slibem mlčelivosti - úředník si je zapsal. 14. prosince zemřel kněz, odešlý z oratoria (Boggero). Bylo to jméno, ohlášené policii. V posledních letech přestával dávat tato návěští, ale podle mnohých příznaku dalo se soudit, že mu byl znám čas smrti jeho žáků. Také ve zpovědích uhadoval skrytá tajemství a zamlčené hříchy. Říkalo se o něm, že čte hříchy na čele. Chlapci k němu někdy přibíhali s prosbou, aby uhádl jejich hříchy. Také se často stávalo, že říkal ve zpovědnici hříchy tomu, který si na ně nedovedl vzpomenout.

»Roku 1878 vstoupil do oratoria 18letý Garrone, který chtěl studovat. Bylo 7 hodin večer. Vstoupil na práh sakristie a viděl řadu chlapců, postupujících dopředu ke knězi, jenž zpovídal. Zvědav, šel také, klekl si mezi ty, kteří se připravovali, ale myslel více na domov, než na zpověď, takže, když na něho došla řada, nemohl si vzpomenout na jediný hřích. Kněz řekl: Budu mluvit já. A po pořádku, chronologicky, i s udáním míst, okolností a počtem vyjmenoval mu všechny jeho hříchy a dal několik pokynů s takovým usebráním a citem, že při každém jeho slově hoch cítil se vždy více a více povzbuzen. Spokojenost jeho srdce rostla tak, že se domníval být v Ráji. Nakonec mu zpovědník řekl: Garrone, děkuj Madoně. Po šesti letech tvých přání tě vyslyšela. Buď jí vždy oddán a zachrání tě ještě z mnohých nebezpečí.« Garrone ) stal se pak salesiánským knězem. ' Týž jako ministrant viděl světce třikrát při pozdvihování »mimo zem« (sospeso in aria) , pozdviženého do vzduchu, s rajským výrazem na tváři. Jistý spolupracovník salesiánský donesl světci obětiny. Nevěda, o koho jde, dotkl se tří prstem a řekl: »Tyto obdrží milost« - a dvou: »Tyto ne.« Ještě neskončena devítidenní pobožnost, když oni tři lidé se uzdravili, dva zemřeli.

O zázraku rozmnožení Hostií sdělil nám světec sám: »Jednoho rána, jsa jediným knězem v domě, celebroval jsem mši společriou. Po přijímání knězově, kdy měli přijímat chlapci, našel jsem v pixidě jen asi 12 partikulí. Nejprve jsem nemyslel na to, rozdělit je, protože přikleklo jen několik hochů, ale po nich šli další, a mohlo jich být okolo 50. Chtěl jsem se vrátit k oltáři a rozdělit Hostie na menší částky, ale když se mi zdálo, že jich neubývá, pokračoval jsem v rozdílení. Když jsem přišel k poslednímu, zbývala právě pro něho Hostie. - Aniž jsem věděl jak, viděl jsem roze množení Hostií« (1854).

O rozmnožení chlebů vypravuje sal. kněz Dalmazzo. Vstoupil r. 1860 do oratoria, ale stýskalo se mu tam tak po domově, že psal matce, aby si pro něho přišla. Chtěl se jít ještě vyzpovídat. Vtom přišli k Donu Boscovi dva chlapci a řekli mu, že není chleba, a pekař že nechce chleba dát, pokud nebude zaplaceno. Za chvíli přišli znovu s dotazem, co mají dělat. »Sebrat, co se kde najde.« Světec zatím zpovídal. Přišli ještě jednou se zprávou, že našli jen několik chlebíčků. Řekl jim, aby je dali do košíka, že je sám rozdělí. Matka Dalmazzova čekala na dvoře, a synek, zvědavý, jak vše dopadne, ji prosil, aby ještě trochu málo počkala. Stoupl si na dvoře, kde se chleby z košíku rozdělovaly, blízko koše a vzal si z několika, jež tam byly: odhadl jich na 15-20. Zatím Don Bosco přistoupil ke koši a začal rozdávat sám. Hoši přicházeli řadou, každý mu políbil ruku a světec ke každému prohodil nějaké slovíčko nebo se usmál. Hochů bylo na 400. Každý dostal svůj chlebíček! Skončeno rozdílení, Dalmazzo přistoupil zvědavě ke košíku: bylo jich tam tolik, kolik před rozdělením! Ohromen stál u matky, která naléhala, aby si pospíšil. Nyní si to rozmyslil. Řekl jí, co viděl a dodal: »Není možno opustit dům, tak požehnaný Bohem a člověka tak svatého, jako Don Bosco.« ' Je to týž Dalmazzo, jehož se Don Bosco ptal, čím chce být po ukončení studií. »Lékárníkem nebo něčím podobným. Nelíbilo by se ti být knězem? Ne! A přece tě chci mít knězem! To se vám nepodaří!« řekl se smíchem hoch. Ale za tři léta svého pobytu v ústavě byl z těch, kteří byli k světci nejvíce připoutáni. Chodíval za ním, a říkal: »Budete-li s tím spokojen, budu knězem!« Roku 1864 byl světec pozván jako kazatel do Montemagna. Konala se tam třídenní pobožnost za déšť. Nepršelo již tři měsíce a celá žeň byla ohrožena. První večer vyzval světec všechny přítomné ke zpovědi a přijímání, a v žáru vyzvání, jež vzbudilo velký ohlas, slíbil jim déšť, když vykonají všichni náležitě svátost pokání. Když se vrátil do sakristie, řekl mu farář: Bravo! K tomu je třeba odvahy!
Jaké odvahy?
Odvahy veřejně říci, že bude pršet v den zakončení tridua!
Řekl jsem to?
Zcela jistě! Řekl jste: ve jménu Nejbl. Panny Marie vám slibuji, že vykonáte-li všichni dobrou zpověď, přijde déšť.
Ale ne! Bylo by to smělé... Nevzpomínám si, že bych to byl řekl. « Předpověď způsobila ohromný rozruch. Kostel byl stále pln kajícníků. Třetího dne, když měly být nešpory, počasí neukazovalo ani trochu na změnu. Horký den, jako všechny předcházející, a po mráčku ani potuchy. Všichni lidé hrnou se do kostela. Je natřískán: lidé natlačeni jeden na druhém. Světec vystupuje na kazatelnu. Vedro zdá se stupňovat. Vtom zazní vzdálený rachot hromu. Lidmi v kostele probíhá chvění. . . Za chvíli prudký déšť í buší do kostelních oken.

Je zapsána řada jeho vidění na dálku. Tak r. 1862 viděl ze Sv. . Ignacia u Lanza hochy, koupající se v Doře, což bylo zakázáno. Hned napsalo tom Donu Alasonattimu - i o jiných věcech, které se v ústavu dějí. Když prefekt všechno hned vyšetřil, odpovídalo vše přesně pravdě. Už r. 1861 ptali se světce, jak se mu to přihází. Řekl žertovně: »Zdá se mi, jako by telegrfický drát vycházel z mé hlavy. Abych dosáhl spojení, stačí, začnu-li myslit, nač chci, a rychle vidím to, co chci.« Roku 1863 po dokončení exercicií zapsal Don Ruffino výrok světcův: »Při těchto exerciciích nalézal jsem se ve stavu, v němž jsem po všechny dny viděl v srdce mladíků, jako bych četl knihu. Viděl jsem zcela jasně a určitě všechny jejich hříchy a chyby. - Naslouchal-li jsem jejich zpovědi, bylo to pro mne, jako bych ji sám říkal - s tím rozdílem, že bych ji byl říkal jasněji a spořádaněji. A také při konci jejich zpovědi mohl jsem jim vnuknout radu, skutečně jim potřebnou. Když ony dny minuly, byl jsem opět v temnotách.«

Světec měl i dar bilokace, být současně přítomen na dvou místech. Tak je zapsána a svědectvím doložena jeho přítomnost u Clementů v Saint Rambert ď Albon. O jiné vypráví ředitel španělského ústavu salesiánského v Sarriá (u Barcelony). Roku 1886 na svátek sv. Františka Saleského (29. ledna) v noci uslyšel Don Branda, jak ho někdo volá jménem. Rozeznal hlas Dona Bosca: »Done Brando, vstaň a pojď se mnou!« Reditel se probudil, ale řekl si, že se mu to jen zdálo a spal dále až do ranního zvonění. Ráno si mohl jasně připamatovat zvuk hlasu, který ho v noci probudil. Prošel celý oktáv svátku. 6. února v noci slyšel opět hlas světcův a totéž volání. Když se probudil, byl pokoj plný světla. »Nyní nespi a pojď se mnou!« zaslechl jakoby z alkovny vedle pokoje, v níž se mu zdál mihnout stín světcovy postavy. Ředitel se oblékl. Spatřil vskutku v alkovně Dona Bosca. Jeho obličej zářil světlem. Uchopil jeho ruku a políbil ji. Světec mu ukázal na postavy čtyř žáků jeho ústavu. Přál si, aby tři hoši byli vyloučeni, čtvrtý moudře veden k nápravě. »Jdi rázně vpřed a co nejdříve je vzdal z ústavu!« slyšel Don Branda. Vtom okamžiku na obličeji světcově bylo vidět velkou bolest. Don Branda otevřel dveře a vyšel se světcem na chodbu. Všude bylo jasno jako za bílého dne. Když se vrátili zpět, opakoval Don Bosco své vybídnutí. Pak zjev zmizel. Všechno ztemnělo. Rozechvělý ředitel vešel do světnice a rozžal světlo. Pohlédl na hodiny. Chyběly ještě dvě do společného vstávání. Začal číst breviář. Šel sloužit mši svatou a přemýšlel, pod jakou záminkou má označené hochy vzdálit. Neměl žádných důvodů. Za dva dny přišel z Turina list od Dona Ruy: »Don Bosco mi vyprávěl, že tě navštívil, když jsi spal. Nyní tě znovu vybízí, abys vykonal rozkazy, jež ti dal.« Don Branda byl nanejvýš vzrušen. Nevěděl, co si počít. Neučinil nic. Když šel druhého dne sloužit mši do domu protektorky salesiánského ústavu, řekla mu, že měla sen o Donu Boscovi. Rychle se jí omluvil, že musí jít celebrovat, a vzdálil se ze strachu, aby mu svůj sen nevyprávěla. Sotva skončil stupňovou modlitbu a políbil oltář, uslyšel: »Neučiníš-li, co ti Don Bosco poroučí, bude tato mše tvou mší poslední!« . Po mši se vrátil okamžitě do ústavu, zavolal prefekta, přivolali označené chlapce a začali vyšetřovat. Všechno, co mu Don Bosco naznačil, se shodovalo se skutečností...

Jan Klimak

Spoutejme hněv jako zuřivého tyrana řetězy mírnosti. Tvrdě ho bijme metlou trpělivosti. Táhněme ho pouty svaté lásky, a když ho přivedeme před soud rozumu, přinuťme ho, aby odpovídal na otázky, které máme právo mu klást: „Řekni nám, bláhová a hanebná vášni, jméno svého neblahého otce, své nešťastné matky a svých dětí, tak ubohých a zkažených. Prozraď nám ještě, kdo jsou ti, kteří proti tobě bojují a zabíjejí tě“. Zdá se, že odpoví takto: „Příčin mého narození je mnoho. Nemám jen jednoho otce. Mám jich víc, a hlavní z nich je pýcha. Mám vícero matek: marnou slávu (ješitnost, domýšlivost), lakotu, nemírnost a někdy nečistotu. Mé dcery jsou nepřátelství, vzpomínání na křivdy, namítání a nenávist. Mými nepřáteli, kteří mě drží v poutech, jak vidíte, jsou ctnosti, opačné k mým dcerám, to je umírněnost a vlídnost. Ta, která mi neustále strojí úklady, se jmenuje pokora. Časem se jí můžete zeptat, z koho se narodila.
O bázni Boží píše sv. Jan: »V kom není bázeň Boží, ten je buď naplněn láskou anebo je duševně mrtvý.« K vrcholu zápasu za osvojení si ctností, klade sv. Jan ctnost bezvášnivosti, která je vlastně sumářem všech ostatních ctností. Kdo získal ctnost bezvášnivosti, takový člověk učinil své tělo nerozkládajícím se, mysl pozdvihl nad vše stvořené, všechny smysly podrobil mysli a svojí duší stojí před Hospodinem. Bezvášnivost je vzkříšením duše ještě před vzkříšením těla; je to poznání Boha. »Taková duše je bezvášnivá, která získala takový návyk na ctnosti, jaký mají vášniví lidé na slasti (vášně).« »Bezvášnivý nežije již sám sobě, ale žije v něm Kristus« (viz ap. Pavel Gal 2,20).

»Žebř duchovní« vede duši od země k nebeské slávě. Ukazuje, že půstem a modlitbou lze zvítězit nad nepřítelem našeho spasení. (Jak zjevuje Spasitel v Evangeliu, že zvláště obtížných věcí, lze dosáhnout jen modlitbou a půstem.) Kniha nás upevňuje v naději o vůli Boží spasit každého člověka, která je nezměnitelná. Avšak je nutno vyvinout námahu za dosažení nebeského ráje, neboť – jak nás učí Spasitel v Evangeliu - nebeské Království se úsilím získává.

Důležité je, aby křesťan ve svém pozemském životě položil svou nohu na tento pomyslný duchovní žebřík, čili započal s úsilím za osvojení si ctností, potření vášní a získání duchovní křesťanské dokonalosti, jejímž obrazem je Ježíš Kristus. Vždyť na posledním soudu se budeme odpovídat z toho, co jsme mohli činit a nečinili, čeho jsme mohli v duchovním životě dosáhnout, avšak nedosáhli jsme… Zvláště v postním období se přece učíme pokořit lenost, zničit nedbalost o spásu, odložit všechny světské péče, a povzbuzeni takovými příklady jako je sv. Jan Sinajský, posílit své odhodlání k půstu a naději v modlitbě.

Svatý Josef

Sv. Terezie z Avily, velká učitelka církve, vysvětluje, proč právě sv. Josefa považovala za svého patrona: "Já si zvolila za svého přímluvce a patrona slavného svatého Josefa a svěřila jsem se mu s nadšením. Tento můj otec a ochránce mi pomohl v nesnázi, do které jsem se dostala, a v mnoha jiných, daleko těžších, v nichž šlo o mou čest a o spásu mé duše. Viděla jsem jasně, že jeho pomoc byla vždy větší, než jsem mohla doufat. Nevzpomínám si, že bych ho někdy prosila o nějakou milost, aniž bych ji hned nedostala. A je to úchvatné, vzpomínat na velkou přízeň, kterou mě Pán zahrnul, a na nebezpečí pro duši i tělo, z něhož mne vysvobodila přímluva tohoto požehnaného světce. Jiným světcům, zdá se, že Bůh dovolil, aby nám přispívali v té či oné potřebě, zatímco já zakusila, že přímluva sv. Josefa se vztahuje na všechny. Tím nám Pán dává pochopit, že jako mu byl na zemi poddán, kde mu jako pěstoun mohl rozkazovat, tak i nyní v nebi udělá vše, oč ho požádá" (Sv. Terezie od Ježíše, Život, č. vyd., str. 48-49).

Anna Kateřina vyprávěla o viděních svého nejranějšího dětství:

Když jsem ve svých pěti nebo šesti letech rozjímala o prvním článku katolického Vyznání víry: "Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země," tehdy jsem ve své duši spatřovala různé obrazy o stvoření podle Písma. Viděla jsem pád andělů, stvoření země i ráje, Adama a Evy, i první hřích. Domnívala jsem se, že to vše vidí každý člověk tak, jako vidíme ostatní věci kolem sebe, a tak jsem o tom vyprávěla svým rodičům, sourozencům a druhům svých dětských her zcela otevřeně, až jsem zpozorovala, že se mně smějí a ptali se mě, zda mám knihu, ve které je toto vše napsáno. Tu jsem počínala stále víc a více chápat, že je třeba o těchto věcech mlčet a myslela jsem si, že není vhodné o tom mluvit, ale nijak jsem se tím neznepokojovala. Mívala jsem toto vidění nejenom v noci, ale i ve dne, na poli, doma, v chůzi, při práci, za nejrůznějšího zaměstnání. Když jsem pak jednou ve škole zcela bez zlého úmyslu vyprávěla o vzkříšení jinak, než se učilo a to s naprostou jistotou a nezaujatě v domnění, že každý to musí vědět tak jako já a vůbec jsem netušila, že to je jen můj osobní dar, dostalo se mi od dětí výsměchu s údivem a žalovaly na mne u učitele, který mne pak vážně napomenul, abych si takové věci nepředstavovala. Ale měla jsem tato vidění mlčky dále, podobna dítěti, které prohlíží obrázky a vykládá si je po svém, aniž se ptá, co ten který obrázek znamená. Poněvadž jsem častěji vídala obyčejné obrázky svatých nebo hned také zobrazené výjevy z biblických dějin, ač šlo vždy o stejný výjev, aniž by to vyvolalo nějakou změnu v mé víře, domnívala jsem se, že dění, které mám, jsou mou obrázkovou knihou a hlede1a jsem na ně ve všem pokoji a vždy s dobrým úmyslem: Všechno k větší cti a slávě Boží. V duchovních věcech jsem nikdy nevěřila v nic jiného, než co Bůh a Pán zjevil a skrze svatou katolickou Církev k věření předkládá, ať už to bylo výslovně napsáno, nebo ne. A nikdy jsem to, co jsem ve svých viděních spatřovala, nebrala na stejnou váhu. Pohlížela jsem na to stejně, jako jsem si někdy nábožně prohlížela různé jesličky, aniž mne rušila jejich různost; a tak jsem se modlila u jedněch každých k témuž milému Jezulátku, a tak se mi vedlo i v těchto obrazech o stvoření nebe a země a c1ověka; klaně1a jsem se v těchto viděních Bohu a Pánu, všemohoucímu Stvořiteli nebe a země.

Zemi před potopou si nesmíme představovat takovou jako dnes. Zaslíbená země nebyla ani zdaleka tak zvrásněná údolími a roklemi. Roviny byly daleko větší a jednotlivé kopce se jenom mírně zvedaly do výše. Hora Olivová byla tehdy jen nepatrným návrším. I Jeskyně jesliček u Betléma zde již byla jako divoká skalní sluj, přece však celé okolí bylo jinačÍ. Lidé byli větší, ne však neforemní. Dnes bychom se na ně dívali s obdivem, ne však s úděsem. Byli daleko krásnější svou celkovou stavbou. Mezi starými mramorovými. sochami, které jsem ještě viděla na mnoha místech v prostorách v podzemí, jsem ještě zřela takové postavy. Kain odvedl všechny svoje děti i jejich děti s sebou do oné krajiny, která mu byla přikázána a tito se zase dále rozšiřovali. O Kainovi jsem již nic špatného neslyšela a jeho utrpením bylo, že musel do úmoru pracovat a že jemu osobně se nic nechtělo dařit...

 O Josefovi Egyptském

Když byl Josef prodán do Egypta, bylo mu šestnáct roků. Byl prostředně veliký, velmi štíhlý, mrštný, pohyblivý duší i tělem. Byl zcela jiný nežli jeho bratři. Každý ho musil mít rád. Kdyby mu otec nebyl dával tak přednost, byli by ho bratři milovali. I Ruben byl mrštnější než ostatní, ale Benjamin byl člověk značně veliký, nemotorný a přece dobromyslný a dalo se na něho působit. Josef nosil svoje vlasy rozdělené třemi pěšinkami na tři díly: po každé straně jeden díl a třetí část visela na šíji dlouhá a kudrnatá dolů. Když se stal vládcem nad Egyptem, měl vlasy ostříhané, později ale zase dlouhé.

S pestrou suknicí předal Jakub Josefovi také Adamovy kosti, aniž by Josef věděl, co to je. Jakub mu je daroval jako vzácnost přinášející ochranu, protože dobře věděl, že ho jeho bratři nemají rádi. Josef měl tyto kosti zavěšeny v sáčku na krku - byl z kůže a nahoře kulatý. Když ho jeho bratři prodali, svlékli mu jenom onu pestrou suknici a jeho obvyklý oděv, měl však ještě na holém těle pás a jakýsi druh škapulíře na hrudi, a pod ním pak visel onen sáček. Pestrá suknice byla bílá s širokými rudými pruhy, na hrudi měla tři příčné šňůrky, uprostřed se žlutou ozdobou. Tato suknice byla nahoře do šíře přepásána, takže se za ni mohlo něco vsunout, dole byla zúžena, po stranách však měla rozparky, aby nebránila v chůzi. Sahala až dolů a vzadu byla poněkud delší než vpředu a tam byla otevřená. Josefův obvyklý šat mu sahal jen přes kolena.

Josef byl znám faraónovi a jeho ženě již dříve, než se dostal do vězení. Obstarával obchody Putifarovi tak dobře, a Putifar, zatímco Josef prodléval v jeho domě, vykonával všechno u faraóna rovněž tak a bylo mu ve všem tolik požehnáno, že farao chtěl spatřit jeho služebníka. Faraónova žena, která velmi toužila po spáse a byla zbožná a jako všichni Egypťané velmi požadovala nových bohů, obdivovala tolik obdivuhodného, duchaplného a moudrého cizince, že ho v nitru ve svém srdci uctívala jako boha a faraónovi vždy říkala: Tento člověk je poslán našimi bohy, není to žádný člověk jako my. Proto se také dostal do vězení pro vznešené lidi, kde se později stal dohližitelem nad ostatními. Ona ho velmi oplakávala, když byl uvězněn jako zločinec, protože se domnívala, že se v něm zmýlila; když byl ale potom osvobozen a přišel ke dvoru, byla k němu vždy velmi hodná. Tentýž pohár, který dal vložit do Benjaminova pytle, byl jejím prvním darem, který mu věnovala. Znám tento pohár dobře. Měl dvě ouška a žádnou nožku. Byl zhotoven jakoby z drahokamu nebo z nějaké průhledné hmoty, kterou vůbec neznám a byl tak ztvárněn jako vrchní část kalichu poslední večeře. Byl také mezi nádobami, které si s sebou vzaly děti Izraele z Egypta, a byl opatrován v Arše úmluvy. Josef byl ve vězení sedm roků a zde v největším zármutku přijal ono Jakubovo tajemství tímtéž způsobem, jako ho přijímali praotcové a měl také vidění o velikém a četném potomstvu.

Putifarovu ženu znám dobře. Viděla jsem také, jak chtěla Josefa svést po jeho povýšení, ale vykonala pokání, byla zbožná a čistá. Byla to veliká silná paní a její kůže se leskla jako žlutohnědé hedvábí. Nosila barevný šat a přes to jemné, postavami protkané roucho, skrze které prosvítalo ono spodní roucho. Josef s ní býval velmi často, protože jeho pán mu všechno předal. Když ale zpozoroval, že jeho manželka je k němu důvěrnější, pak již nespal v domě svého pána, když tento nebyl doma. Ona ho často při jeho práci vyhledávala, když něco psal. Viděla jsem ji jednou, jak k němu přišla velmi nevhodně oblečená, když stál v rohu jednoho sálu u pultu a psal. Tehdy psali na svitky na šikmých pultech, před kterými se dalo buď stát, nebo se mohlo před nimi i sedět. Tyto pulty byly upevněny na zdi. Mluvila s ním a on jí odpovídal, ona ale tehdy byla drzá. Tu se on otočil a spěchal pryč. Ona ho uchopila za plášť a on ji nechal na holičkách...

O rodičích svaté Anny

Rodiče svaté Anny byli majetní lidé. Měli mnoho stád, krásné koberce, nádobí a také mnoho čeledínů a děveček. Nikdy jsem nevjděla, že by se živili obděláváním polí. Byli velmi zbožní, niterní, dobročinní, prostí a spravedliví. Často rozdělovali svoje stáda a vůbec všechno na tři díly a jeden díl z toho věnovali chrámu, kam sami stáda zaháněli a kde vše od nich převzali chrámoví sluhové. Druhý díl dávali chudým nebo potřebným příbuzným, z nichž ponejvíce u nich pracovali jednotlivci, kteří potom dobytek odháněli. Třetí díl si pak ponechávali pro sebe. Žili velice skrovně a dávali všechno tam, kde bylo toho potřeba. To již jako dítě jsem si myslela: Stačí bohatě rozdávat; kdo dává, získává znovu dvojnásob, neboť jsem viděla, že jejich třetí díl se vždy zase znovu rozrůstal a že všeho bylo velmi brzy zase v takovém stavu, že všeho bylo dostatek a že opět všechno mohli dělit na tři díly. Měli mnoho příbuzných, kteří s nimi byli dohromady společně při všech slavnostních příležitostech. Tu jsem potom neviděla mnoho hodování, vždy rozdávali jídlo chudým, ale něco jako vlastní hostinu jsem u nich nikdy neviděla. Když se sešli dohromady, leželi pravidelně v kruhu na zemi a mluvili o Bohu s velkým očekáváním...

O hoře Kalvárii

O hoře Kalvárii jsem měla jednou vidění, jak prorok, průvodce Eliášův, na tomto místě, které tehdy bylo pahorkem s mnoha jeskyněmi a vyzděnými hroby, se odebral do jedné takové jeskyně pod zemí a v kamenném sarkofágu s kostmi uchopil Adamovu lebku. Stálo u něho andělské zjevení, které mu řeklo: "To je lebka Adamova," a zabránilo mu, aby ji ze sarkofágu vyňal. Na této lebce byly ještě tu a tam jemné žlutavé vlasy. Viděla jsem také, že pro toto prorokovo vyprávění bylo to místo nazváno místem Lebky. Přímo kolmo nad touto lebkou stála při ukřižování pata Kristova kříže. Dostalo se mně také zjevení, že toto místo je středem Země a byla mi ukázána vzdálenost na východ, na jih a na západ v číslech, která jsem ale zapomněla...

Kardinál Josef Beran

Josef Beran se narodil 29. prosince 1888 v Plzni. Dětství prožil v chudé, ale velmi zbožné rodině, kde mohlo vyrůst jeho kněžské povolání. Na kněze byl vysvěcen v Římě 10. června 1911, od roku 1939 se stal profesorem teologické fakulty Karlovy univerzity. V roce 1942 se dozvěděl, že skoro všichni důstojníci armády nesložili přísahu věrnosti Hitlerovi, a proto byli posláni do koncentračních táborů. Profesor Beran se rozhodl, že za ně odslouží mši svatou. To bylo v očích gestapa neodpustitelné provinění. Proto byl zatčen a poslán do koncentračního tábora v Dachau, kde bylo tehdy uvězněno tři tisíce kněží. Když ho náčelník spolu s dalšími vězni přijímal do tábora, ukázal na kouřící komín krematoria a dodal: „Jediná cesta odtud vede tamhletím komínem.“

Vězeň Robert Angeli o Beranovi píše: „Patřil mezi nejstarší. Tehdy mu bylo padesát šest let. Byl zachumlán do starých hadrů, ale šel vzpřímeně a svěže. Upoutala mě jeho vyjasněná a usměvavá tvář. Pohled, na který se nezapomíná. Tehdy se mi často přihodilo, že během jídla se ke mně nenápadně přiblížil Beran a do misky mi položil kus chleba. Vždy a tak vás jistě nepře-kvapí, že jsme krabičku zase po osmi týdnech mě pozdravil svým zvláštním úsměvem a hned zmizel. Nebyl jsem ojedinělý případ. Takhle pomáhal všem, u nichž pozoroval, že jsou v koncích se silami. Když neměl nic, přišel prohodit aspoň několik vlídných, povzbudivých slov.“Jiný spoluvězeň napsal: „Všiml jsem si, že jednoho dne, kdy byla moc velká zima, byl Beran přikryt jen slabou přikrývkou. Silnou dal nemocnému italskému vězni. Tázal se mne, co by měl podniknout, aby získal další přikrývku. Sehnal ji. Žádal jsem ho, aby si ji ponechal. Ale jeho přikrývka byla stále v oběhu. Vypukl tyfus. Beran byl na pokraji života. Sám Bůh jistě pomohl zachránit tohoto drobného muže, o němž jsme říkali, že se drží při životě mimořádně silnou vůlí. Dne 29. dubna 1945 přivítal v táboře první americký tank.“26. května se vrátil do Prahy. Navštěvoval rodiny, které ztratily otce. Těšil nemocné a sháněl pro ně léky. Ale rozdávat neměl z čeho. Jediným jeho majetkem byla stará uniforma, do které ho oblékl v táboře americký voják. Za rok ho jmenoval papež Pius XII. pražským arcibiskupem. Při uvádění do úřadu mu předal prezident Beneš válečný kříž a vojenskou medaili první třídy. To však byla jenom krátká epizoda pokoje v jeho životě. V roce 1948 udělali komunisté převrat a začali u nás vládnout. Jejich cílem byla postupná likvidace církve.

Arcibiskup Beran byl od 19. června 1949 internován. Co to znamenalo? Celých čtrnáct roků byl uzavřen v Radvanově a hlídán státní policií. Pro lidi jako by neexistoval.Papež Pavel VI. ho jmenoval kardinálem. Komunisté mu dovolili vycestovat do Říma, ale hned v letadle mu sdělili, že domů se již nikdy nesmí vrátit. Do Říma přicestoval jako chudý dělník v pracovní obuvi venkovana, s breviářem pod paží. Pavel VI. ho dlouze objal. Psal se rok 1965. V té době probíhal v Římě II. vatikánský koncil. Kardinál na něm pronesl nezapomenutelný projev, ve kterém mimo jiné prohlásil: „Všechny vlády tohoto světa katolická církev naléhavě prosí, aby zásadu svobody svědomí účinně rozšířily na všechny občany, tedy i na ty, kdo věří v Boha, aby přestaly jakýmkoliv způsobem utiskovat náboženskou svobodu. Ať jsou co nejdříve osvobozeni všichni kněží i prostí věřící, kteří pobývají po tolika letech stále ještě ve vězení pro svou náboženskou činnost…Všem věřícím nechť je zajištěna účinná svoboda vyznávat víru, zjevené pravdy šířit a vykládat a ve víře vychovávat děti.“Kardinálovi nebylo dovoleno vrátit se do vlasti, i když po tom tolik toužil. Zůstal proto v Římě až do smrti. Zemřel v osmdesáti letech 17. května 1969. Papež Pavel VI. rozhodl, aby byl pochován do hrobky papežů v kryptě svatopetrské baziliky. Bylo a je to dodnes nesmírné vyznamenání pro tohoto biskupa. Papež tak uctil i památku všech kněží, kteří trpěli a zemřeli na následky mučení a věznění v komunistických věznicích v Československu.

Kardinál Beran měl ve své době obrovskou autoritu a těšil se velké úctě. Jeho odkaz statečnosti a lásky k ubohým a chudým je nadčasový a vyzývá k dobrotě i nás. Uveďme si jeho poslední slova národu, která odvysílal vatikánský rozhlas 25. ledna 1969:„Vy dobře víte, že já, který k vám mluvím, jsem prožil své utrpení. Ale dnes není čas na to, abychom myslili na minulost. Nemařme své duchovní síly nevražením, nýbrž soustřeďme je ve vzájemné svornosti na práci, na službu bratřím, k rozkvětu naší vlasti. Buďme národem dobrým a statečným! Otevřme mladým cestu k naději.Snad se zeptáte, jakým právem mohu takto mluvit já, který žiji daleko od vás. Odpovím vám: Mohu tak mluvit, protože je to moje povinnost. Jsem přece z Kristova pověření váš učitel, váš vůdce, váš přítel, váš otec. Musím tak mluvit, protože věřím. Má víra je mé světlo. Mé ruce zvedají toto světlo před vaše oči, aby vás volalo, aby vás vedlo, aby vás pozdravovalo. Kdyby snad byla tato slova posledním projevem mé věrnosti a mé lásky k vám, považujte je za můj odkaz. Neodmítejte ho, nezapomínejte na něj!“
Z časopisu Tarsicius, číslo 2, ročník 2003.

Alter-eko s.r.o - Tepelná čerpadla, solární kolektory, fotovoltaické solární panely (články), vodní elektrárny, větrné elektrárny - montáž, prodej, ceník, reference.