Svaté děti
Anežka Římská, Bernard Lehner, Bibiana, Emerenciana, Julie, Eulalie, Filomena, Fina, Dominik Savio, Laura, Maria Goretti, Tarsicius, Vít
Sv.Anežka Římská 21.1.
Žila na konci 3. století, zemřela v roce 304 za císaře Diokleciána. Její osud známe jen z ústního podání. Pocházela z bohaté rodiny urozených římských křesťanů. Byla velmi krásná a už ve dvanácti letech dostala nabídku k sňatku od syna římského místodržícího Symfronia. Přinesl jí drahé šperky a vzácné roucho a žádal ji, aby se stala jeho manželkou. Anežka dary odmítla s tím, že je již zasnoubena s jiným ženichem a ten je krásnější a bohatší než všichni smrtelní mladíci. Odmítnutý ženich z toho onemocněl. Dozvěděl se to jeho otec, dal Anežku předvolat a nařídil jí, aby obětovala modlám. Anežka mu odpověděla :,,Jako nemůžu mít tvého syna za manžela, tak nemůžu ani obětovat mrtvým modlám. Jsou-li vaši bohové tak mocní, ať mě k tomu přinutí." Když soudce nepořídil, přišel na ďábelský nápad odvést Anežku do veřejného domu a tam ji nechat na pospas. Ale Ježíš Anežku ochránil - poslal k ní svého anděla, který ji obklopil takovou září, že všichni zpustlíci v nevěstinci byli naplněni hrůzou a dali se na útěk. Zůstal jediný Symfroniův syn. Když chtěl ale Anežku zneuctít, oslepený a polomrtvý padl k zemi. Anežka ho modlitbami přivedla opět k životu. Byla pak předvolána k jinému soudci a měla být upálena na Domiciánově stadionu, jenže plameny šlehaly kolem a neublížily jí. Soudce musel poručit jednomu vojákovi, aby Anežce vrazil meč do krku a tak zemřela. Její rodiče ji pohřbili na zahradě za městem a nad jejím hrobem byla postavena basilika S. Agnese fuori le mura. Svatá Anežka Římská je nejslavnější z římských mučednic a je uctívána už od roku 354.
Je patronkou :
panenství, čistoty; proti znásilnění, obětí znásilnění; zahradníků; dívek, snoubenců; za dobrou úrodu.
Atributy :
beránek (podle latinského názvu pro beránka - agnus), je zobrazována jako dívka s dlouhými vlasy a beránkem; zakrvavený meč, nebo meč zabodnutý v hrdle; někdy leží na hranici. Patří k nejčastěji zobrazovaným svatým.
Podle 1., 2. aj.
Bernard Lehner 24.1.
Žil ve 20. století. Narodil se 4.1.1930 a zemřel 24.1.1944 v Řezně. Byl hluboce věřící a naplněný láskou k Bohu. Říkal své matce :,,Měl bych radost, kdybych mohl zemřít." Krátce nato, koncem roku 1943, těžce onemocněl. V nemocnici dva a půl měsíce trpělivě snášel svou chorobu. Zemřel v pověsti svatosti a jeho pohřbu se zúčastnilo přes dvacet tisíc lidí. Na jeho přímluvu došlo k několika lékařsky potvrzeným nevysvětlitelným uzdravením a probíhá jeho beatifikační proces.
Podle 2.
Svatá Bibiana (Viviana) 2.12
Žila ve 4. století a byla dcerou
císařského úředníka Flaviána v Římě. V té době vypuklo opět pronásledování
křesťanů, které nařídil císař Julián. V domě Bibianina otce našlo útočiště mnoho
pronásledovaných. Později však byl zatčen i Flavián a jeho manželka Dafrosa a ve
vězení byli utýráni k smrti. Bibianu i její sestru Demetrii okradli o všechen
majetek a pokoušeli se je nejdříve pohrůžkami a později mučením odvrátit od
křesťanství. Demetria zemřela po pěti měsících žalářování a mučení. Bibiana byla
dále mučena a nakonec ji dal místodržící Apronián přivázat ke sloupu a tak
dlouho bičovat důtkami s olověnými zuby, až se zhroutila mrtvá. Sloup, u něhož
byla bičována, se zachoval a je v kostele svaté Bibiány u římského nádraží
Termini. Prach z tohoto sloupu a mátu z jejího hrobu až do 18. století lidé
používali jako prostředek proti padoucnici.
Je patronkou :
proti bolestem hlavy, křečím, padoucnici, šílenství, opilství, nehodám; obětí týrání;
Atributy : větévka, sloup.
23.1. Svatá Emerenciána
Žila ve 3. století. Byla kojena současně se svatou Anežkou Římskou a vyrůstala spolu s ní jako její sestra. Když byla Anežka umučena, byla Emerenciána teprve katechumenkou. Zanedlouho se šla modlit do Anežčina hrobu a tam ji objevil rozhněvaný dav pohanů. Obvinili ji, že je křesťanka. Emerenciána vyznala svou víru a lůza ji ukamenovala k smrti. Stalo se to za císaře Diokleciána v roce 304. Její ostatky byly nalezeny spolu s ostatky svaté Anežky za papeže Pavla V.
Je patronkou :
proti kolice, bolesti břicha a žaludku.
Atributy:
palma, lilie, bývá zobrazována s kameny v klíně nebo při ukamenování.
Svatá Julie a Eulálie 10.12
Eulálie se narodila ve vážené křesťanské rodině roku 292 v Méridě. Už jako dítě byla velmi moudrá a často se z hloubi duše modlila.
Za císaře Diokleciána byli křesťané pronásledováni i ve Španělsku. Eulálie viděla, jak jdou raději na smrt, než by zapřeli svou víru a toužila také zemřít pro Krista.
Ve dvanácti letech sama přišla za místodržícím Daciánem a řekla mu :"Hledáte křesťany? Zde jsem!" Strhla obraz modly, visící na stěně a rozšlapala ho.
Vojáci na Daciánův rozkaz dívku bili,mučili a její tělo roztrhali železnými háky. Ona přesto nenaříkala. Rozzuření vojáci začali krvácející rány vypalovat pochodněmi,
ale když ani to Eulálií nepohnulo, byla upálena příštího dne v pekařské peci.
Před kostelem svaté Eulálie v Meridě je kaple, nazvaná "horno de Santa Eulalia", horno je pec. Sám kostel Svaté Eulálie vznikl z bývalého pohanského
chrámu, zasvěceného bohu Martovi. Eulálie je jedna z nejvíce uctívaných mučednic ve Španělsku. Julie byla prý její přítelkyně a zemřela snad spolu s ní.
Jsou patronkami :
šestinedělek, cestujících, proti neštěstí, proti úplavici.
Atributy :
Eulalie je zobrazován a jako dívka s křížem nebo s holubicemi.
Svatá Filomena 11.8.
Žila v 2. nebo 3.století. Když zemřela, bylo jí kolem čtrnácti let. Její ostatky našli archeologové roku 1802 v Priscilliných katakombách. Zjistili o ní jen to, že se jmenovala Filomena a že byla mučednice. Roku 1805 byl kanovník Francis de Lucia ve Vatikánu v pokladnici vzácných sbírek křesťanského starověku. Když se přiblížil k Filomeniným ostatkům, byl zasažen náhlou duchovní radostí a požádal, aby ostatky byly uloženy v kostele v Mugnanu u Neapole. Brzy se její hrob stal poutním místem a na Filomeninu přímluvu se stávaly četné zázraky. Někteří lidé byli uzdraveni z rakoviny, z těžkého poranění a jeden muž byl náhle uzdraven ze srdeční choroby. Filomena byla uznána papežem Řehořem XVI. za svatou jen podle zázraků a zázračných vyslyšení proseb. Mezi její oddané ctitele patřil například Jan Maria Vianney, Antonín Maria Klaret, Jan Nepomuk Neumann, Petr Chanel, Petr Julián Eymard, Anna Maria Taigi a bylo jí zasvěceno mnoho kostelů.
Je patronkou :
dětí, kojenců, nemluvňat, novorozenců; mládeže; proti neplodnosti; v zoufalých, ztracených a beznadějných situacích; kněží; chudých; Živého Růžence;
Atributy:
šípy, kotva
Podle 4., 6.
Svatá Fina (Serafina) 12.3.
Žila ve 13. století. Narodila se roku 1238 v rodině, která byla velmi chudá, ale poznala lepší časy. Fina se skoro nikdy dosyta nenajedla, ale přesto ještě z toho mála dávala polovinu druhým. Předla, šila, a po nocích se modlila. I když byla velmi hezká, vedla doma život podobný životu poustevnice. Nikdy nevstoupila do nějakého řádu, ale snažila se dodržovat pravidla benediktinské řehole. Její otec zemřel, když jí ještě nebylo 10 let a brzy po jeho smrti onemocněla komplikovanou nemocí. Její hlava, ruce, oči, nohy a vnitřní orgány byly zasaženy a objevilo se ochrnutí. Fina ztratila svou krásu a stala se ubohým tvorem, po šest let setrvávající v jedné pozici na dubovém prkně a troše slámy, neschopná se otočit nebo udělat jakýkoli pohyb. Její matka se o ni starala, ale když šla pracovat nebo žebrat, nechala ji mnoho hodin o samotě. Fina si nikdy nestěžovala. Ačkoli měla hrozné bolesti, udržovala si pokoj s očima upřenýma na kříž, opakujíc si :"To nejsou má zranění, ale tvoje, ó Kriste, ty zranily mě". Zoufale se snažila dělat pokání za své hříchy, z nichž ale nejhorší byl ten, že přijala pomeranč od nějakého chlapce. Udělala mnoho zázraků, například vrátila zrak jednomu chlapci, zpívajícímu v kostele.
Její matka však náhle zemřela a Fina zůstala naprosto opuštěná. Kromě jednoho oddaného přítele Beldii neměla nikoho. Byla stále zanedbávána a bylo jasné, že nebude žít dlouho, závislá na náhodné pozornosti chudých sousedů nebo kolemjdoucích, kteří se při pohledu na její odporné vředy odvraceli. Někdo jí řekl o svatém Řehořovi a jeho bolestné nemoci, a ona k němu získala zvláštní úctu. Modlila se, aby on, který zakusil tolik nemocí, zakročil u Boha a vyprosil jí trpělivost v jejím utrpení. Svatý Řehoř se jí zjevil 8 dní před smrtí a a ve vidění jí řekl :"Drahé dítě, na můj svátek bude ti dán odpočinek." A to se stalo - zemřela v patnácti letech 12. března 1253. Všechny zvony v San Gimignanu samy od sebe začaly zvonit. Když Finino tělo odnášeli, našli její shnilé prkno zakryté bílými fialkami. Přitom se stala zvláštní věc - zemřelá zvedla ruku a stiskla nemocné rameno svého přítele Beldia a to bylo rázem uzdraveno. Jejího pohřbu se zúčastnilo celé město, fialky prý padaly i z věže a přicházely zprávy o mnoha zázracích, uskutečněných na její přímluvu. V San Gimignanu v chrámě má alabastrový oltář a dodnes se těší velké úctě.
Je patronkou :
San Gimignana, invalidů, tělesně postižených osob, přadlen,
Atributy:
zobrazována je hlavně v San Gimianu, v různých výjevech ze života na freskách v kostele; jak se jí zjevuje svatý Řehoř; jak leží na slamníku s ošetřovatelkou; obklopená květinami nebo stojící, s kytičkou bílých fialek.
Podle 2. aj.
Sv.Dominik Savio 9.3.
Narodil sa v Rive di Chieri v Taliansku 2.apríla 1842 v rodine chudobných roľníkov.Ešte v ten istý deň prijal krst.Matka mu už od útleho veku vštepovala,že je Božím dieťaťom,že patrí Pánovi a že všetko čo máme je od nebeského Otca.Ako päťročný miništroval.Ako sedemročný vedel naspamäť celý malý katechizmus,spovedať sa a dostal výnimku pre prijatie Eucharistie.Pretože bol veľmi nadaný a dobrý,jeho učiteľ ho doporučil do Oratória dona Bosca.Bol veľkým príkladom svätosti pre svojich vrstovníkov.Bol zakladateľom Druźiny Nepoškvrnenej.Jeho životné heslo bolo:,,La morte,ma non peccati!-Radšej smrť ako hriech!"
Zomrel 9.marca 1857 v dome svojich rodičov na zápaľ pľúc.
Je patronem :
Je patrónom miništrantov, chlapců, dětských pěveckých sborů, chlapeckých pěveckých sborů, sborů, falešně obviněných lidí, mladistvých provinilců, federace Pueri Cantores.
Atributy:
Najčastejšie sa zobrazuje jeho portrét alebo obrazy z jeho života.
Sestavil : gabika 3.4.2007.10:41
Podle : DOMINIK, SUSCM
Ján Augustín Beňo-Deň čo deň,
Poznamka : Meno Dominik pochádza z latinského Dominicus (dominicus ,,pánov",dominus ,,pán").
Blahoslavená Laura Vicuňová 22.1.
Žila na přelomu 19. a 20. století. Narodila se 5. dubna 1891, tři měsíce po vypuknutí občanské války v Chile. Její otec José Domingo Vicuňa, šlechtic a vojenský důstojník, byl politicky nepohodlný a musel z hlavního města Santiaga i s rodinou uprchnout do Temuca. Temuco bylo hlavní město jižní provincie nedaleko hranic s Argentinou a bylo tu hodně vyhnanců, odsouzenců a uprchlíků. Zde se narodila roku 1893 druhá dcera Julie Amanda. Tatínek však těžce onemocněl zápalem plic a za několik měsíců zemřel. Rodina se octla bez prostředků a Laura musela pomáhat mamince v obchůdku. Obchod mnoho nevynášel a navíc ho v roce 1899 někdo vykradl. Snem všech uprchlíků bylo překročit Andy a usadit se v Argentině. Lauřina matka Mercedes Pinová chtěla zabezpečit svoje dcery a dát je do školy, proto se vydala i s dětmi na dlouhou a nebezpečnou cestu přes Andy. Chtěla se usadit ve vesničce Las Lajas. Lauře bylo tehdy asi devět let.
V Quilquihué, ležícím asi 20 km od Junína, žil bohatý statkář Manuel Mora, který neměl dobrou pověst. Říkalo se o něm například, 
že má tvrdou a panovačnou povahu a že svou družku Tomassu označkoval tak, jako se cejchuje dobytek, aby se poznalo komu patří. V Las Lajas se seznámil s Mercedes Pinovou a nabídl jí zabezpečení a blahobyt, když se k němu nastěhuje. Unavená Mercedes souhlasila, protože už měla dost nejistoty. V městě Juníně právě otevřely Dcery Marie Pomocnice malý ústav pro dívky - jen několik omítnutých místností, střecha z vlnitého plechu a skoro žádný nábytek. Měly jen jeden stůl, který se podle potřeby stěhoval z místnosti do místnosti. Ale byla tu i internátní škola, kam Mercedes obě dívky přihlásila.
Laura tu konečně po letech plných trápení byla hrozně šťastná a měla tam nejlepší kamarádku Merceditas. 
První svaté přijímání znamenalo rozhodující okamžik v Lauřině životě. Do svého notýsku si napsala: "Ó můj Bože, chci Tě
milovat a sloužit Ti celý svůj život. Věnuji ti mou duši, moje srdce, mě celou.Raději chci umřít, než bych Tě urazila hříchem. Chci udělat všechno pro to, aby Tě lidé poznali a milovali. Chci napravit jejich urážky a urážky celé mé rodiny. Bože můj, dej, aby můj život byl životem lásky, umrtvování a oběti." Toužila se stát Salesiánkou už v té době, v deseti letech,ale biskup doporučoval počkat. Tak se Laura alespoň snažila chovat se co nejlépe, ke všem byla vlídná a trpělivá. Pomáhala mladším spolužačkám, učila se s nimi, uklízela a hodně se modlila, často chodila ke svaté zpovědi. Uvědomovala si totiž, že její matka žije s Morou v hříchu, působilo jí to až fyzickou bolest a chtěla to svým životem napravit.
8. prosince na svátek Neposkvrněné se měly dívky stát členkami združení Mariiných dcer. Dlouho se na tu slavnost těšily a připravovaly. Každá dostala medailku na modré stuze a slibovala: "Od nynějška chci patřit celá tobě, Panno Maria...". Laura měla obrovskou radost a každý večer si pak s Merceditas skládaly stuhu s medailkou na nočním stolku do písmene "M", aby je Panna Maria chránila a aby nezapomněly na svůj slib.
O prázdninách se měla
Laura vrátit na haciendu do Quilquihué, k matce a Morovi, a byla proto znepokojená. Nemohla Moru snést, viděla, že se k matce chová jako k otrokyni a že slibované manželství stále oddaluje. Laura vyrostla a zkrásněla, měla velké černé a zářivé oči a chovala se jemně a přívětivě. Po návratu na haciendu si toho Mora, který se o Lauru nikdy nezajímal, všiml a zatoužil po ní. Začal jí dělat milostné návrhy a myslel si, že Laura snadno podlehne.
Ale mýlil se. Laura se postavila na odpor s takovou silou, kterou by nikdo nečekal. Vyrušily ho kroky na dvoře a tak to odložil na jindy. Mercedes něco viděla skrz okno a v očích měla hrůzu. Laura jí ale nic neřekla, svírala medailku a prosila Pannu Marii o ochranu.
Na slavnosti "hierra", kdy se cejchuje dobytek a na kterou se těšila celá vesnice, chtěl Mora s Laurou tancovat. Laura zdvořile, ale pevně odmítla. Mora se rozzuřil a surově ji vyhodil ven do chladné noci. Přikázal Mercedes, aby ji fackami donutila s ním tancovat. Mercedes zkusila Lauru přemluvit, ale nepodařilo se jí to a Mora ji zešlehal bičem a přitom ji urážel hrubými nadávkami. Nedaleko schovaná Laura to všechno s pláčem vyslechla. Aby se Mora pomstil, řekl, že už nebude dál platit internátní školu a děvčata že musí zůstat na haciendě. Byl přesvědčený, že Lauru jednou dostane. Salesiánky však po rozhovoru s matkou nechaly Lauru ve škole zadarmo jako i některé indiánské dívky. Laura stále přemýšlí nad tím, jak pomoci matce, aby se vzpamatovala a Moru opustila. 13. 4. 1902 svému zpovědníkovi řekla:" Chci zachránit svou matku. Chci obětovat svůj život za její spásu." Chtěla být jako pán Ježíš, který se jako dobrý pastýř obětoval za svoje ovce. Kněz dlouho přemýšlel, modlil se za správné rozhodnutí, ale nakonec jí k tomu dal své 
požehnání. Laura se od té doby stávala každý den lepší, ochotnější a poslušnější, ale přitom byla bledá a vypadalo to, že má stále horečku. Kvůli nemoci proto tento rok strávila prázdniny u salesiánek a nevrátila na haciendu. To velmi posloužilo jejímu zdraví. V červenci však přišla velká povodeň, celý dům byl vlhký a Laura znovu onemocněla. Nezbývalo, než ji vzít na haciendu. Laura tušila, že už se nevrátí a všechno si prohlížela, aby si to uchovala v srdci. S každou přítelkyní se se slzami v očích rozloučila a Merceditas prosila o modlitbu.
Na haciendě Mora viděl, že je opravdu nemocná a nechával ji na pokoji. Kupodivu dovolil Mercedes, aby si s Laurou pronajal dvě místnosti v Juníně, kde byl lékař a léky. Laura mu asi připomínala hanbu, kterou utrpěl na slavnosti a možná ji nechtěl vidět umírat.
Ale když pobyt v Juníně trval podle jeho názoru už moc dlouho, napadlo ho, že Laura matku přesvědčila, aby se už nevrátila vůbec. Přijel do Junína, vtrhnul do domečku, který měla Mercedes pronajmutý a chtěl tu přespat. Laura nemohla slabostí ani vstát z postele. Ustrašeně křičela, ať Mora odejde. Když odmítnul, Laura se zabalila do pokrývky, silou vůle vstala a chtěla odejít na ulici. I Mercedes ho prosila, aby odešel. Mora hněvem zesinal - jak je možné, že mu vždycky zmaří jeho plány ! Rozběhne se za Laurou, uchopí ji a surově kope a bije pěstmi až do omdlení. Mercedes marně pláče a prosí. Seběhli se lidé a jedna žena začala Lauru bránit. Mora nechce, aby si na něj lidé kvůli tomu ukazovali, tak zatím odchází, ale čeká na další příležitost.
Lauru v mdlobách odnesli. Byl to poslední úder pro její oslabený organismus. Dozvěděli se to i ve škole u Dcer Marie Pomocnice. Don Crestanello, její zpovědník, ji navštívil a když viděl, jak je na tom zle, vzal pončo a jako na nosítkách ji přenesli do kolégia. Tam v kapli před oltářem obnovila svůj slib. V následujících dnech mnozí lidé přicházeli, aby se s ní naposledy pozdravili. Všem se svíralo hrdlo bolestí z jejího blízkého odchodu. Přišla i matka a Laura jí řekla o svém slibu. Prosila ji, ať od Mory odejde. Matka jí to s pláčem přísahala. Věděla, že ji Mora bude pronásledovat a vyrožovat jí, ale hned druhý den po Lauřině smrti se smířila s Bohem a v převlečení opustila tajně v noci Junín. Laura po slibu své matky byla klidná a 22.ledna 1904 zemřela. Nebylo jí ještě ani třináct let.
Po dvou letech Mora zemřel probodnutý nožem v nějaké rvačce a Mercedes Pinová se mohla vrátit.
V kolegiu zůstala na Lauru živá vzpomínka, pro spolužačky se stala příkladem a vzorem. Všechny mají v paměti její poslední slova před smrtí :"Maria je moje matka !" Brzy začali lidé prosit Lauru o přímluvu v některých záležitostech a Lauřina přímluva jim často zázračně pomohla. 3. září 1988 byla Laura papežem Janem Pavlem II. prohlášena za blahoslavenou.
Tělesné ostatky Laury Vicuňové byly přeneseny 2. března 1956 do kaple Ústavu Dcer Panny Marie Pomocnice v Bahine Blanca v Severní Patagonii.
Je patronkou :
proti znásilnění, týraných dětí, obětí týrání, obětí incestu, při ztrátě rodičů.
Atributy :
medailka na modré stužce kolem krku.
Podle knihy Dievča spod Ánd, kterou napsala Mária Lucia Beccalossiová, vydalo nakladatelství DON BOSCO v roce 1998, a jiných zdrojů.
Životopis blahoslavené Laury na stránkách Strednej odbornej školy bl. Laury v Trnavě.
Sv.Vít 15.6.
Svatý Vít se narodil kolem roku 290 na Sicílii.
Jeho otec Ilarius neměl pochopení pro synovu víru v jediného Boha. Sám pohan chtěl syna přimět k uctívání helénských božstev přemlouváním i bitím.
Nakonec ho prý otec zavřel do místnosti, dokud jej víra v Ježíšovo učení neopustí. Náhle ucítil příjemnou vůni, která vycházela z Vítova pokoje.
Odemkl dveře a spatřil sedm andělů stát okolo jeho syna. Polekal se a vykřikl: Bohové přišli do mého domu! Záhy nato oslepl. Slíbil nejvyššímu bohu
Jovišovi býka se zlatými rohy, pokud ho uzdraví. Ale zázrak se nekonal. Požádal tedy syna, aby mu pomohl. Vít se vroucně modlil k Bohu a otci se vrátil zrak.
Přesto prý syna jako tajného křesťana udal. Vít pak spolu se svou chůvou Crescencií a jejím mužem Modestem uprchli před pronásledováním do Říma.
Nakonec byl spolu se svými přáteli zatčen a mučen. Nejdříve jej vrhli do kotle s vařícím olejem, ale bez tragických následků. Pak ho předhodili lvu,
ale ani ten mu neublížil. Teprve když ho zavěsili na strom a probodli trojzubcem, skonal.
Je patronem:
Čech, Itálie, proti očním chorobám, epilepsii a nemoci, zvané tanec sv. Víta (chorea), proti napadení zvířaty, proti kousnutí psem, proti uštknutí hadem; proti blesku, proti bouřce, proti zaspání, kotlářů, sládků, vinařů, hostinských a herců, komediantů, tanečníků; psů,
Atributy:
palma, kotel s vroucím olejem, kohout jako symbol bdělosti, lev, kniha..
Z časopisu Naše rodina
