Ostatní významné české duchovní osobnosti
Adolf Kajpr, Albrecht (Vojtěch) Chanovský, Anička Zelíková, Antonín Cyril Stojan, Antonín Podlaha, Antonín Zgarbík, Arnošt z Pardubic, Bohuslav Balbín, František Nosek, František Xaver Paleček, Františkánští mučedníci z roku 1611, Blahoslavený Hroznata, Ctihodný Ivan, Jan Klement Hofbauer, Jan Milíč z Kroměříže, Jan Evangelista Urban, Ján Mastiliak, Jan Valerián Jirsík, Jan z Jenštejna, Josef Beran, Josef Hlouch, Josef Chudáček, Josef Jílek, Josef Karel Matocha, Josef Miklík, Josef Toufar, Karel IV., Markéta (Dagmar), Marie Holková, Ctihodný Martin Středa Matěj Burnatius, Ctihodná Mlada, Mučedníci doby husitské, Pavol Gojdič, Pět svatých bratří, Štěpán Trochta, Vojtěcha Antonie Hasmandová, Poustevník VintířAdolf Kajpr
Albrecht (Vojtěch) Chanovský
Anička Zelíková
Antonín Cyril Stojan
Antonín Podlaha
Antonín Zgarbík
Arnošt z Pardubic
Bohuslav Balbín
František Nosek
František Xaver Paleček
Žil v 19. - 20. století. Narodil se roku 1859 v měšťanské rodině jako prvotozený z 8 dětí. Od dětství projevoval nadání k hudbě i ke studiu. Rodina byla chudá, ale František s pomocí studijní nadace dokončil osmileté gymnázium v Táboře. Potom chtěl být profesorem, ale nakonec vystudoval teologii v Českých Budějovicích a stal se knězem. Od roku 1902, poté, co vystřídal několik farností, působil až do smrti v Kovářově. Byl oblíbeným kazatelem. Jeho promluvy byly jasné a srozumitelné, odsuzoval mluvení jen pro efekt. Jeho hlavním cílem bylo přiblížit lidem Boží království. Mnoho času trávil ve zpovědnici. Nespěchal, ale každému věnoval čas podle jeho potřeby. V člověku se snažil zachránit alespoň jiskru dobra a raněné duše léčil s jemnocitem, který k němu přiváděl zástupy kajícníků. Říkalo se mu proto "Český Vianney". Měl neobyčejně bystrý vhled do nitra člověka. Umění zpovídat ho naučila také duchovní četba, rozjímání a zkušenosti, získané při setkávání s lidmi v běžném životě. Dne 26.7.1614 byla vyhlášena mobilizace a Otec Paleček seděl celou noc ve zpovědnici, aby vyzpovídal a povzbudil chlapce, odcházející do války. Pro mnohé z nich to byla příprava na věčnost. Tuto událost si lidé připomněli při další mobilizaci roku 1938, dvanáct let po smrti Otce Palečka. Z Kovářova i okolních vesnic přicházeli na kovářovskou faru rekruti zpovídat se před odchodem do války, takže tehdejší farář - P. Prinz - zpovídal celou noc až do poledne.
P. Paleček putoval každý rok s procesím na Svatou Horu a sám na Makovou, tam zpovídal a kázal, jeho poutní kázání byla proslulá. Měl rád děti a nabádal rodiče, aby se starali o náboženskou výchovu svých potomků. Děti ve škole netrestal a přesto měl na ně velký vliv, rozuměl si s nimi, i když už škole odrostly.
Byl mužem modlitby a hluboké víry. Ke každému se choval nestrojeně vlídně a laskavě, ale nedělal žádné ústupky z křesťanských zásad.
I když si všechny povinnosti plnil svědomitě a s láskou, stejně se všem nezachoval a měl nepřátele, kteří jeho horlivost nechápali a pomlouvali ho. Zemřel 16. ledna 1926 po delší těžké nemoci. Je pohřben v Kovářově na hřbitově a na kovářovském kostele na pamětní desce je psáno: "Horlivost pro tvůj dům ztrávila mne. - Ač jsi mrtev, otče, v srdcích dítek žiješ stále."
Podle 2. a 11.
Františkánští mučedníci z roku 1611
Žili v 17. století. Když r. 1611 vtrhlo pasovské vojsko do Prahy, dostoupily štvanice proti mnichům vůbec a zvláště proti františkánům vrcholu. Bylo jim spíláno "holenců a Božích bláznů". Byli na ulici biti a kamenováni. Jinověrci jim vytýkali, že nepodávají Tělo Páně pod obojí způsobou. Také byly šířeny nepravé pověsti, například že v klášteřích jsou ukryty zásoby zbraní a prachu a pod. Rozjitřené zástupy, které byly ponejvíc vyznání lutherského, kalvínského a bratrského, vrhly se dne 15. února 1611 s pokřikem "vzhůru na kuklíky" zprvu na Vyšehrad, pak do Emauz na benediktiny, odtud do augustiniánského kláštera. Tam zavraždili převora Melichara Holmanna a bratra Ondřeje Kobra. Poté se vrhli na opata Kašpara Čepla.
Odtud se hrnuli na klášter františkánů-bosáků u Panny Marie Sněžné. Kdo jim přišel v cestu, toho ukrutným způsobem usmrtili. Stařičký kuchař Kryštof Greiss nesl právě dřívÍ. Rozpoltili mu hlavu řeznickou širočinou.
Kněz Jan Martinez právě dokončoval mši svatou; slyše vřavu chtěl zachrániti ciboř s hostiemi. Zbojníci ho sekali do rukou, až upustil ciboř a sv. hostie se vysypaly, což vyvolalo surový chechtot. Vrahové rozsápali kněze, pošlapali hostie volajíce: "Jak chatrný je Bůh papeženců, když se nohama šlapati dá."
Kněz Bartoloměj Dalmasoni byl zmrskán býkovcem a železným bičíkem a klesl bezduchý k zemi.
Stařičký kněz Šimon byl utlučen okovaným kyjem a. probodnut mečem.
Jáhen Jeronym, hrabě z Aresia, vida vraždění, utekl se k mariánskému oltáři ,připravit se na smrt. Byl proklán mečem.
Vikář Bedřich Bachstein a jiní, chtějíce zachrániti životy, uchýlili se na vížku, ale byli dopadeni, kopím probodeni nebo sestřeleni, někteří na kusy rozsekáni.
Jména ostatních jsou: podjáhen Kašpar Daverius, klerikové Jakub z Augsburga, Kliment a Jan, bratří - laikové Jan Didak, Emanuel, Antonín. Umírajícím řeholníkům byly uřezány rty, nos a uši, vypíchány oči a pod.
Jen představený kláštera Jiljí Srmout, jenž dlel mimo Prahu, a dva bratři unikli smrti. Vůdcové vrahů neušli trestu. Z rozkazu práva Staroměstského byli popraveni, počtem 14, dne 18. dubna 1611.
Pražské obyvatelstvo mělo ubité řeholníky v úctě pro jejich vzorný život a pro jejich apoštolskou horlivost.
podle 1.
Blahoslavený Hroznata
Žil ve 12. století. Narodil se kolem roku 1160 a zdálo se, že je mrtvý. Jeho matka Dobroslava ho obětovala Ježíši Kristu a Panně Marii a hned po modlitbě dítě ožilo a zaplakalo. Když chlapec trochu povyrostl, vyjela si Dobroslava s ním a jeho sestrou Vojslavou do lesa. Vojslava při jízdě malého Hroznatu chovala a nechtíc ho upustila pod kola vozu a ta ho přejela. Matka se už lekla, že dítě utrpělo smrtelný úraz, ale naštěstí ho Panna Maria opět zachránila. Když Vojslava dospěla, provdali ji rodiče do Krakova. Hroznata ji doprovázel a byl zde připravován na životní dráhu dvořana-diplomata, vojáka a všestranného hospodáře. Jednou se svými přáteli trávil čas u řeky a neopatrností spadl ve tři hodiny odpoledne do vody. Vytáhl ho až k večeru zkušený plavec za vlasy a všichni si mysleli, že je mrtvý. K všeobecnému úžasu se však Hroznata probral a vypravoval, jak mu pod vodou připadalo, že mu nad hlavou drží ruce překrásná paní. Byl přesvědčen, že to byla Panna Maria a učinil slib, že pro ni vykoná zvláštní službu. Vědomí tohoto slibu provázelo Hroznatu celý život. Po ukončení studií zastával úřad u dvora, po otci Sezimovi měl velký majetek na Perucku a další na Plzeňsku, oženil se a měl syna. Nic mu nechybělo, ale jeho štěstí netrvalo dlouho. Manželka i syn mu zemřeli a Hroznata byl otřesen. Nyní, když ho už nic na světě nedrželo, chtěl sebe i svůj majetek použít k Boží službě. Původně měl v úmyslu zúčastnit se křižácké výpravy, ale různé okolnosti mu v tom zabránily a od papeže Celestina III. dostal svolení vybudovat místo toho klášter. Vybudoval ho nedaleko svého hradu v Teplé, vybavil ho pozemky a vším potřebným a věnoval premonstrátskému řádu. V roce 1197 se měla konat další křižácká výprava a Hroznata i se svou družinou se vydal do Itálie. K výpravě však nedošlo, protože zemřel její vůdce císař Jindřich ve věku teprve 32 let. Podle tehdejšího zvyku mohl nahradit účast na tažení do Svaté země opět založením kláštera a tentokrát nechal postavit ženský klášter v Chotěšově. Nakonec vstoupil do premonstrátského řádu jako prostý řeholník, aby sloužil tam, kde byl dříve pánem. Opat ho ustanovil proti jeho vůli správcem klášterního jmění. Později se stal Hroznata obětí opatových pomluv a musel na nějaký čas klášter opustit. Roku 1217 se vrátil. Bratři ho přivítali s jásotem, ale Hroznata onemocněl a měl vidění, že se jeho život již chýlí ke konci.
V té době řeholníci považovali církevní majetek za vlastnictví Boží, které oni jen spravují a mají za něj odpovědnost. Hroznata proto jel zkontrolovat Hroznětín u západních hranic. Měl tam nepřátele, kterým vadilo, že stále úspěšně hájí majetky svých klášterů. Tito lupiči ho přepadli a uvěznili v Německu. Hroznatovu služebníkovi se podařilo uprchnout do tepelského kláštera, opat shromáždil výkupné a poslal ho výměnou za Hroznatu. Dostal však jen jeho mrtvé tělo, protože Hroznata mezitím zemřel hladem. Pohřbili ho v dřevěné a kamenné rakvi před hlavním oltářem tepelského kláštera. Nyní jsou jeho ostatky v děkanském kostele v Teplé.
Hroznata byl hned po smrti uctíván jako mučedník a roku 1897 prohlášen za blahoslaveného.
Svatý Ivan 25.6.
Odkaz na životopis v časopisu Naše Rodina
Žil v 9. a 10.století. Byl synem charvátského (nebo uherského) knížete. Pohrdnul všemi světskými požitky a hledal místo, kde by mohl sloužit Bohu o samotě. Nejdříve se skryl v pustině v Uhrách, ale jeho bratři ho hledali. Modlil se, aby ho nenašli, ale oni se po něm všude vyptávali a nakonec přišli až k němu, ale jako zázrakem ho nepoznali, i když s ním mluvili. Po této příhodě se Ivan rozhodl najít příhodnější útočiště. Putoval z jednoho místa na druhé, až došel do tichého údolíčka při Loděnickém potoku nedaleko Berouna a Karlštejna. Prodíral se křovinami a stromovím a uprostřed houštiny narazil na podivnou strmou skálu. Ve skále byla hluboká jeskyně a kousek odtud prýštil křišťálově čistý pramen. Zde se Ivanovi zalíbilo, hlavně, že tu byl úplně stranou od lidí. V jeskyni byl velký kámen, na němž si Ivan připravil lože. Kámen je dodnes zachován. Hned první noc poznal, že je toto místo plné ďáblů. Bojoval s nimi a chtěl je vyhnat, ale jeho snaha byla marná. Zklamaný se rozhodl odejít. Vyšel nad jeskyni a tam se mu na kopci zjevil Jan Křtitel, podával mu kříž a řekl mu: "Vezmi tento kříž, Tobě od Boha daný a vrať se na místo, ve kterém bydlíš a mocí kříže tohoto nejen přemůžeš své protivníky, ale všecky zaženeš z tohoto místa! V příštím čase kníže této země, jménem Bořivoj, divnou příhodou najde Tě a navštíví Tě. A tehdy řekneš jemu: Toto Ti rozkazuje Pán Bůh, abys po mé smrti tuto jeskyni, ve které já přebývám, zasvětil v kostel ke cti Panny Marie a sv. Kříže a patronem kostela nazveš sv. Jana Křtitele. “ Tak se Ivan vrátil do jeskyně, a žehnaje křížem, začal vyhánět zlé duchy ven z jeskyně. Ti hrozně křičeli, a nechtěli se odtud hnout, že tu mají příbytek a lázeň. Nakonec všichni před křížem uprchli až na jednoho, nejlítějšího. Ivan mu hodil kříž do tlamy, ďábel ho s hrozným řevem vyplivl a udělal v jeskyni otvor, kterým vylétl ven. Ivan potom sloužil Bohu mnoho let sebezáporem a modlitbou. Bůh mu seslal k obživě laň, jejímž mlékem se živil.
Po 42 letech se kníže Bořivoj vydal na lov do lesnaté krajiny nedaleko Tetína, kde přebýval. Jeho chrti vyslídili Ivanovu laň a kníže ji postřelil šípem. Hnal se za ní až k prameni křišťálové vody, který vytékal pod skalou. Náhle z houští vystoupil zarostlý stařec v hrubém oděvu a zvolal: Bořivoji, proč jsi zabil mou laň ? Kníže se lekl a ptal se:"Kdo jsi a co tu děláš ?" Ivan mu odpověděl:"Jsem Ivan z Charvát, poustevničím tu a sloužím Bohu. Již 14 let mě nikdo z lidí nespatřil. A toto zvíře mi bylo dáno k výživě od Boha." Bořivoj pozval Ivana na svůj hrad, aby mu nějak vynahradil ztrátu zvířete a také chtěl blíže poznat tohoto svatého božího muže. Mrtvou laň, kterou zabil, si nechtěl vzít a Ivan navrhl, aby se její maso rozdělilo chudým, kteří se tak alespoň budou z vděčnosti za knížete modlit.
Dalšího dne poslal Bořivoj k Ivanovi kněze Pavla se šesti služebníky a s oslem, na kterém se Ivan dopravil až do hradu Tetína. Tam sloužil kněz Pavel mši a po ní Ivan požehnal Bořivojovi i jeho manželce Lidmile. Ivan poprosil kněze Pavla, aby ho za tři dny navštívil v jeskyni. Tam se mu vyzpovídal, vyprávěl mu všechny události svého života a předal mu pro knížete Bořivoje kříž, který dostal od svatého Jana Křtitele. Po mši svaté, kterou kněz Pavel sloužil v jeskyni, přijal Ivan Tělo Páně a skonal.Když se mezi lidmi roznesly zprávy o Ivanově svatosti, mnozí přicházeli k jeho hrobu a z různých nemocí vyléčeni odcházeli; kulhaví, slepí, posedlí, i mrtvý chlapec byl přinesen a obživl. Bylo to kolem roku 882. Kníže Bořivoj nechal vysvětit jeskyni na kostel Sv.Jan Křtitele a postavil vedle malý klášter, kam povolal dva benediktinské mnichy. Na počest blahoslaveného Ivana vznikla roku 1725 družina českých poustevníků - Ivanitů, která však zanikla v roce 1785.
Svatý Jan Klement Maria Hofbauer (Dvořák)
Žil v 18. - 19. století.
Je patronem :
Vídně
Atributy:
bývá zobrazován jako redemptorista s růžencem,
Jan Milíč z Kroměříže
Jan Evangelista Urban
Ján Mastiliak
Žil v 19. století. Narodil se na východním Slovensku 5. 11. 1911 a zemřel 17. 9. 1989 v Prešově. Od jedenácti let studoval v Čechách u redemptoristů. Později vstoupil do noviciátu, dokončil filozoficko - teologická studia a stal se knězem. V Římě získal doktorát filozofie a teologie na papežské univerzitě "Rusikum" a po návratu do vlasti učil bohoslovce - redemptoristy v Obořišti. V roce 1950 byl zatčen, odsouzen jako "vatikánský špion" a na doživotí uvězněn. Trest si odpykával v mnoha československých věznicích. Doživotní trest mu byl zkrácen na 25 let a v roce 1965 byl na amnestii propuštěn. Poté se věnoval vědecké práci, připravil ke kněžství mnoho bohoslovců a zanechal po sobě mnoho děl, hlavně překladů. Zemřel v pověsti svatosti.
Podle 2.
Jan Valerián Jirsík
Jan z Jenštejna
Kardinál Josef Beran
Žil ve 20. století. Narodil se 29. prosince 1888 v Plzni. Dětství prožil v chudé, ale velmi zbožné rodině, kde mohlo vyrůst jeho kněžské povolání. Na kněze byl vysvěcen v Římě 10. června 1911, od roku 1939 se stal profesorem teologické fakulty Karlovy univerzity. V roce 1941 byl gestapem odvlečen do Terezína a později do Dachau, kde pobyl až do konce války.
4. a11/listopadu 1946 byl Piem XII. jmenován pražským arcibiskupem a 8. prosince 1946 vysvěcen. Během únorových událostí roku 1948 varoval celý národ před krveprolitím a v pastýřském listě z 2. března vybízel k návratu ke křesťanským mravním hodnotám. Po únoru
odmítl vyslovit loajalitu církve k novému režimu.Od 19. června 1949 byl střežen nejprve v Arcibiskupském paláci do 10. března 1951 a pak byl internován až do roku 1965 v Roželově, v Růžodolu, v Paběnicích, v Mukařově a v Radvanově. Když se rozhodl Pavel VI. jmenovat českého primase kardinálem, pokoušel se zástupce Svatého stolce vyjednávat s vládními úřady, aby arcibiskup Beran směl odjet do Říma na slavnostní předání kardinálského klobouku. Arcibiskupu Beranovi bylo tedy dovoleno opustit Československo, ale za cenu, že se již nevrátí zpět do vlasti. V Římě 25. února 1965 jmenoval Pavel VI. arcibiskupa Berana kardinálem a přidělil mu titulární kostel sv. Kříže na Via Flaminia v Římě.Na 2. vatikánském koncilu pronesl projev o svobodě svědomí, v němž se vyslovil pro rehabilitaci M. J. Husa.
Na nemocného kardinála těžce zapůsobily srpnové události roku 1968. Jeho požehnaný život se uzavřel 17. května 1969 v římské koleji Nepomucenum. K jeho úmrtnímu loži přišel papež Pavel VI. Ačkoliv kardinál Beran nabídl několikrát rezignaci na svůj úřad, Pavel VI. si přál, aby zůstal až do smrti pražským arcibiskupem.
Byl pohřben v kryptách baziliky sv. Petra v Římě poblíže hrobu apoštola dne 22. května 1969, když pražská vláda odmítla dát povolení k převozu těla do Prahy. Je jediným Čechem, který byl kdy na tom místě pochován. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení.
Josef Hlouch
Josef Chudáček
Josef Jílek
Josef Karel Matocha
Josef Miklík
Josef Toufar
Karel IV.
Markéta (Dagmar)
Marie Holková
Ctihodný Martin Středa
Narodil se 11.11.1588. Stal se jezuitou a působil jako universitní profesor a rektor (Stedonius) na jezuitské koleji. Mimo jiné byl také lidovým misionářem. Žil příkladným životem.
V roce 1645 zaútočili už podruhé během třicetileté války na Brno Švédové. Bylo jich 28 000 a později dorazila posila dalších 10 000 vojáků. Město bylo obléháno již čtyři měsíce. Páter Martin Středa, rektor jezuitské koleje, vynikal až obdivuhodnou odvahou a také si dokázal v každé situaci zachovat chladnou hlavu a jasnou mysl. Ani v kritických okamžicích nepropadal panice ani strachu. Svými bohoslužbami udržoval v obráncích města odhodlání a bojovou morálku. Obránce nejen povzbuzoval, ale svou neohrožeností dával všem příklad. Ze sedmi desítek studentů, kteří většinou nikdy nedrželi zbraň v ruce, zorganizoval domobranu, a sám se jí postavil do čela.
Na svátek Nanebevzetí P. Marie 15. srpna 1645 se švédský velitel Torstenson rozhodl, že obléhání již trvá příliš dlouho a když do poledne město nedobudou, odtáhnou. To zaslechl hostinský a informoval o tom velitele vojenské posádky v Brně, rytíře Raduita de Souches.
Podle legendy se již od rána rozpoutaly boje na život a na smrt. Švédové chtěli dělostřelbou dobýt hradby města. Když hradby začaly povolovat, napadlo zoufalé Brňany zvonit na věži svatopetrského chrámu poledne už v 11 hodin. Velitel Švédů zastavil útok a poslední dělová koule dopadla kousek od Martina Středy. Přikutálela se k jeho noze a tam se zastavila. Martin Středa prý nehnul ani brvou. Tím skončilo obléhání a Brno bylo zachráněno.
Na památku těchto událostí se dosud zvoní v Brně na Petrově poledne už v jedenáct hodin. Ve skutečnosti velitel Torstensen zastavil marné obléhání města po lítých bojích asi až večer, ale v každém případě Brňané vítězství připisují modlitbám pátera Středy a přímluvě Panny Marie.
V roce 1876 byl otevřen hrob, kde byl Martin Středa pochován a jeho tělo bylo nalezeno neporušené. Mumifiované tělesné ostatky Martina Středy leží v jezuitské hrobce brněnského chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Archeologickou expertizou bylo prokázáno, že jsou pravé, protože se shodují s dobovými vyobrazeními.
Matěj Burnatius (Otec Burnatý)
Ctihodná Mlada 9.2
Žila v 10. století. Byla dcerou Boleslava I. a sestrou Boleslava II.. Dostalo se jí výborného vzdělání ve staroslověnštině i v latině. Pravděpodobně studovala v Řezně, ale možná i v Římě nebo v Čechách. Celkově byla mimořádnou osobností - úspěšně vyjednávala v Římě jménem svého otce a bratra o ustavení pražského biskupství a o založení prvního kláštera v Čechách. Sama se chtěla stát řeholnicí, proto zůstala asi rok v římském klášteře sv. Anežky a tam byla vysvěcena na abatyši. Opravdu se pak stala roku 970 abatyší v nově založeném benediktinském klášteře Sv. Jiří v Praze pod řeholním jménem Marie. Pražské biskupství bylo založeno roku 973. Po smrti byla Mlada pohřbena do mariánské kaple kláštera, kde leží i první manželka Boleslava II., zemřelá po porodu s tělíčky novorozence a jejího staršího dítěte, a další dvě abatyše - Anežka a Kunhuta. Při opravách kláštera v roce 1675 byly Mladiny ostatky přeneseny za zpěvu loretánských litanií a českých písní do výklenku, kde jsou doposud.
Svatojirský klášter sloužil od počátku jako škola pro šlechtičny a pro dcery z předních rodů země.
Je patronkou :/diplomatů, velvyslanců, studujících dívek./*
Atributy:
je zobrazována jako benediktinka, která podává klečícímu biskupovi (Dětmarovi) berlu.
Podle 2. a 11.
Mučedníci doby husitské
Pavol Gojdič
12.11., 25.8. Pět svatých bratří (Pět moravských bratří, Pět polských bratří mučedníků)
Žili na konci 10. a začátkem 11. století. Po smrti sv. Vojtěcha požádal kníže Boleslav Chrabrý císaře Otu III. o vyslání dalších misionářů. Ota III. povolal dva mnichy z kláštera sv. Romualda v Itálii - Benedikta a Jana. Oba přišli do Polska v zimě na přelomu let 1001/1002 a usadili se v malém klášteře, aby se naučili slovanskou řeč a počkali tam na papežovo schválení. To jim měl přinést další mnich z kláštera sv. Romualda - Bruno Querfurtský. K Benediktovi a Janovi se přidali dva polští mnichové Izák a Matouš a kuchař Kristin, kterého dostali přiděleného. Bruno Querfurtský s povolením stále nepřicházel. Benedikt proto dostal od Boleslava Chrabrého 10 (podle Kosmase 100) hřiven stříbra, aby se mohl pro povolení vydat do Říma sám. Došel až do Prahy, ale dál se pro válečné poměry nedostal a musel se vrátit. Všechno zbylé stříbro odevzdal zpátky knížeti a ten vyslal do Říma jiného mnicha. To však nevěděli lupiči, kteří se už předtím doslechli o velkém daru od knížete. V noci 11. listopadu 1003 (nebo 1004 podle Kosmase) vnikli do kláštera a hledali stříbro. Řeholníci jim řekli, že už všechno vrátili knížeti, ale lupiči jim nevěřili a mučili je, aby prozradili ukrytý poklad. Když žádné stříbro nenašli, řeholníky zabili.
Brzy po smrti byla těla mučedníků přenesena do Hnězdna a uložena vedle těla sv. Vojtěcha a Radima. V roce 1039 kníže Břetislav I. po vítězství nad Poláky odvezl jako válečnou kořist ostatky všech sedmi svatých do katedrály sv. Víta. Pět svatých bratří se tak stalo společnými patrony Polska, Čech a Moravy a těšilo se velké oblibě. Původně byli považováni za mnichy, kteří doprovázeli sv. Vojtěcha z kláštera v římském Aventinu. Později - až v roce 1886 - se však našel jejich životopis, napsaný Brunem Querfurtským, který vše objasňuje. Sv. Izák a sv. Matouš jsou prvními polskými svatými. Při stavbě olomoucké katedrály si biskup Jindřich Zdík vyžádal celé tělo sv. Kristina a tak byl sv. Kristin uctíván zvláště na Moravě.
Jsou patrony :
Čech, Moravy a Polska.
Podle 11.
Štěpán Trochta
Vojtěcha Antonie Hasmandová
9.10. Poustevník Vintíř (Blahoslavený Gunther)
Žil v 11. století. Pocházel z knížecího rodu, snad durynského a byl příbuzný císaře Jindřicha II. V mládí žil lehkomyslným a rozmařilým životem, nenaučil se číst ani psát. Teprve v pokročilém věku se se rozhodl začít nový život. Vydal se na pouť do Říma a vrátil se jako jiný člověk - vstoupil do altachijského kláštera na Dunaji, kde byl tehdy opatem Gotthard a svůj meč pověsil vedle oltáře. Většinu svého majetku odkázal klášteru, ale chtěl si část ponechat. To však odporovalo základním pravidlům mnišského života a byl za to pokárán.
Později dostal Vintíř od Gottharda povolení, aby směl poustevničit. Usadil se na Šumavě nedaleko Hartmanic u řeky Černé Řezny. Anděl mu tam prý nosil svaté přijímání. Několik mnichů z kláštera přišlo za ním. Založili poustevnickou osadu, která se stala útulkem cestujících, kteří se ubírali hustými šumavskými lesy a Vintíř se svými druhy klestil cestu, vedoucí z Bavorska do Čech. Chtěl odčinit hříchy, spáchané v dřívějším životě a proto vynikal v postech a jiných kajících skutcích a ve velké náboženské horlivosti. Podle pověsti navštívil Uhry i Prahu a v břevnovském klášteře ho mnichové žádali mít opatem. Mohl vybírat podle libosti z královské pokladny na podporu chudých nebo klášterů a kostelů.
Poustevníka Vintíře podporoval kníže Břetislav i král Štěpán, který ho dokonce v poustevnické osadě navštívil a přijal od Vintíře Tělo Páně. Zanedlouho potom, v roce 1045, Vintíř zemřel a byl pohřben v Břevnově. Na jeho pohřbu byl i sv. Prokop.
Atributy :
Poustevna; páv; anděl, podávající Vintířovi svaté přijímání.
Podle 1.
