ČEŠTÍ SVATÍ

Svatí ochránci naší vlasti Svatá Anežka Svatí Cyril a Metoděj Svatá Hedvika Svatý Gorazd Svatý Jan Nepomucký Svatý Jan Sarkander Svatý Kliment Svatý Kosma a Damián Svatá Ludmila Svatý Norbert Svatý Prokop Svatý Radim Svatý Václav Svatý Vít Svatý Vojtěch Svatá Zdislava Svatý Zikmund

Ostatní významné české duchovní osobnosti
Články o českých svatých

13.11. Svatá Anežka Česká
Svatá Anežka patronkou pracovníků plynárenského průmyslu
Žila ve 13. století. Svatá Anežka Česká byla dcerou krále Přemysla Otakara I. Zaslíbil ji následníku císaře Fridricha II., pozdějšímu králi Jindřichu VIL, a poslal ji na dvůr Babenberků do Rakous, aby se naučila dvorským mravům. Leopold VI. Babenberský však přemluvil císaře, aby dal svého syna místo Anežce jeho dceři Markétě;a tak byla poslána zpátky do Čech. Přemysl Otakar I. odpověděl na tuto urážku vpádem do Rakous. Anežka však už dávno toužila vstoupit do kláštera, ale pro otcův odpor se to mohlo uskutečnit až po jeho smrti 1230. Příkladem jí byli František a Klára z Assisi, kteří opustili vznešené příbytky svých rodičů a bydleli v klášterech menších bratří a sester na okraji města, kde se dělili s chudými o jejich úděl.Mezi pražskými minority byli dva mniši, jeden z Wormsu, druhý Dětřich z Kutné Hory, kteří Anežku doporučili svaté Kláře, jež k ní našla brzy tak srdečný vztah, že ji nazývala "polovinou své duše". Uchovaly se čtyři láskyplné listy, které napsala Klára Anežce. Týkají se fundace a vnitřního uspořádání kláštera klarisek, které Anežka v Praze založila; klarisky jsou ženská odnož františkánů. Z jejího podnětu postavil její bratr Václav I. klášter,zvaný České Assisi, jehož první abatyší se stala Anežka. Tam byla roku 1282 pohřbena, ale její hrob nebyl dosud přes usilovné pátrání objeven.Při ženském klášteře byl současně založen menší klášter františkánů, což vedlo k postavení dvou sousedících kostelů, sv. Františka, ženského, a sv. Salvátora, mužského. Neobyčejný význam v tom rozlehlém komplexu budov měla nemocnice, jejíž špitální bratrstvo povýšil papež Alexandr IV. na řád křižovníků s červenou hvězdou.Klášter klarisek, jehož srdcem i duší byla Anežka, měl takovou přitažlivost, že do něho vstupovaly dcery nejvyšší české šlechty,které vyrůstaly v hojnosti, nadbytku, a nyní vedry život krajní chudoby, odříkání a pokání. Brzy musily být v Cechách zakládány pobočky a hnutí přesáhlo do Polska; za Josefa II. byl klášter roku 1782 zrušen.
Je patronkou :
Čech, nemocných, chudých a trpících
Atributy:
model kostela v ruce. Je zobrazována v řeholních šatech s korunkou, někdy má odložený královský šat a korunu; u nohou ubožáka; ošetřuje nemocné; uděluje almužnu; sytí hladové.
Podle 3.

Nahoru

Svatí Cyril (Konstantin) a Metoděj
Žili v 9. století. Velkomoravský kníže Rastislav požádal byzantského císaře Michala III., aby mu poslal církevní učitele, kteří by ovládali slovanský jazyk. Michal vyslal misionáře Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Bratři pocházející ze Soluně ovládali jihoslovanský dialekt, jímž se v okolí Soluně mluvilo a jehož pomocí bylo možno se dorozumět v celé slovansky hovořící oblasti.Jednotlivé slovanské jazyky nebyly tehdy ještě výrazně rozlišeny.

Obdobně jako Vulfila ( kolem r.350) pro gótštinu, tak i Konstantin a Metoděj vytvořili abecedu pro překlad bible do staroslověnštiny. takže se tento jazyk, kterým se dosud jen mluvilo, rázem octl mezi třemi jazyky, které byly považovány za posvátné (hebrejština, latina a řečtina).

Po třech letech působení na Moravě se bratři vydali do Říma, kam přinesli ostatky Sv.Klementa a byli proto slavnostně přijati papežem Hadriánem II..Staroslověnská bohoslužba byla schválena,ale Cyril se zde roznemohl a ve věku 42 let zemřel. Germánští misionáři obvinili Metoděje z kacířství a byl 2 a půl roku vězněn. Na zásah papeže Jana VIII. byl propuštěn.

Nástupce Rastislavův, kníže Svatopluk, Metoděje nepodporoval. Po Metodějově smrti byli jeho žáci(asi 200 jáhnů a podjáhnů) vyhnáni, uchýlili se do Bulharska, Chorvatska, Polska a Čech, a papež Štěpán VI. r.896 zakázal používat slovanský jazyk při bohoslužbě, což přetrvalo až do minulého století.
Další údaje
Jsou patrony :
Evropy a všech slovanských národů; proti bouři

Nahoru

Svatý Gorazd

16.10. Svatá Hedvika Slezská
Byla to vévodkyně, která žila ve 13. století. Jako dívka vyrůstala v klášteře, ve dvanácti letech však byla provdána za Jindřicha I. a o rok později mu porodila první z pozdějších sedmi dětí. Žila ve velmi šťastném manželství až do smrti. Celý svůj život věnovala blahu svého lidu, zakládala nemocnice, ošetřovací ústavy a klášter cisterciaček, kde byla abatyší její dcera, jediné z dětí, které Hedvice zbylo. Lidé ji měli rádi. Nosila skoro stejné oblečení jako služebné, i v zimě chodila z kajícnosti bosa, jedla jen obyčejné jídlo a stále sebou měla 13 chudých, kterým rozdělovala to, co bylo určeno jí jako vévodkyni. Brzy po smrti byla svatořečena.
Je patronkou:
Slezska, Polska, Berlína, Vratislavi, Třebnice, Krakova, vyhnanců z vlasti, snoubencůa vdov; proti rodinným nesvárům,
Atributy:
boty v ruce (chodila bosa, ale aby si je mohla obout, kdyby to vyžadoval dobrý mrav); soška Panny Marie, kterou prý stále nosila sebou; model kostela. Je zobrazována v dlouhém šatě a plášti, s vévodskou korunkou na hlavě.

Nahoru

Svatý Jan Nepomucký 16.5.
Odkaz na životopis z časopisu Naše rodina
Žil ve 14. století.
Je patronem :
Čech, kněží a zpovědníků, uchování zpovědního tajemství, cestování, poutníků, šťastného návratu (proto jsou jeho sochy umístěny většinou na rozcestích a na mostech), lodníků, vorařů, mlynářů, proti pomluvám, za mlčenlivost, proti nebezpečím z vody, jezuitů, patron všech vod,
Atributy:
je zobrazován jako kněz v rochetě a kožešinovém pláštíku, se štolou a biretem na hlavě, křížem v náručí a knihou a palmou v ruce; pět hvězd kolem hlavy (které podle legendy ukazovaly, kde leží ve vodě Janovo tělo), prst na ústech, jazyk, staroboleslavské palladium (podle legendy putoval světec do Staré Boleslavi), kotva

Nahoru

Svatý Jan Sarkander 17.3.
Žil na přelomu 16. a 17. století.
Je patronem :
uchování zpovědního tajemství.
Atributy:
kniha, kříž, klíče (na znamení uzamčení zpovědního tajemství), nástroje mučení, případně scéna mučení, koule na noze, je zobrazován v klerice s biretem v ruce, někdy má prst u úst.

Nahoru

Svatý Kliment
Článek "Svatých Klimentů bylo víc" 1.část, 2.část
Svatý Kosma a Damián
Svatá Ludmila (Lidmila)
Svatý Norbert
Žil v 11. - 12.století. Byl prohlášen českým patronem 27. dubna 1627. Narodil se v Xanten, německém městě poblíž holandských hranic, mezi r. 1080 - 1085. Byl zakladatelem premonstrátů a magdeburským arcibiskupem. Norbert je uctíván především jako světec Eucharistie. Jeho ostatky jsou uloženy ve strahovském klášterním kostele.

4.7. Svatý Prokop

Žil v 10. - 11. století. Narodil se kolem r. 970 v Chotouni na zemanské tvrzi rodičům Vítovi a Boženě. Vzdělání získal na Vyšehradě ve škole se slovanským jazykem, stal se knězem, oženil se a měl syna Jimrama.

Stal se benediktinským mnichem v klášteře v Břevnově a po vyvraždění Slavníkovců žil jako poustevník v jeskyni v Dalejích u Jinonic. Zde byl podle pověsti nahoře malý otvor, kterým vylétli ven čerti, když sv. Prokop vstoupil dovnitř. Ukazovaly se i vyhlazené dolíčky a prohlubně ve skále, kde si čert z dlouhé chvíle brousíval drápy tak pilně, až důlky v kamení vybrousil.

Také zde sv. Prokop prý sepsal svaté evangelium, jež se dostalo do Francie, kde na ně při korunovaci přísahali francouzští králové ("texte du sacre").

Odtud Prokop odešel do lesnaté krajiny v Posázaví. Žil asketickým životem a tvrdě pracoval: mýtil les a obdělával takto získanou půdu. V té době prý okolní lidé Prokopa spatřili,jak vyorává s čertem,zapřaženým do pluhu a popoháněným křížem ve světcově pravici mezi Chotouní a Sázavou brázdu, která je dodnes ještě místy patrná.

Časem ho začali vyhledávat různí lidé se žádostí o radu a pomoc a postupně k němu přicházeli i učedníci, kteří chtěli žít stejně jako on. Tak vznikla kolem jeho poustevny mnišská osada, z níž se vyvinul Sázavský klášter, který podporoval kníže Oldřich i jeho nástupce Břetislav. Prokop byl jeho prvním opatem.

V roce 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny do Prahy a uloženy v kostele Všech svatých.

V den jeho kanonizace prý "mnozí slepí nabyli zraku, malomocní byli očištěni, nemocní uzdraveni, posedlí osvobozeni, zajatí propuštěni, hluší sluch navráceni, němí nabyli řeči a jiní nemocní byli uzdraveni pro zásluhy svatého otce Prokopa. Když pak byl otevřen jeho hrob, linula se z něho přepůvabná vůně, takže všichni přítomní byli uvedeni v úžas a údiv, tu kardinál Qido shlédnuv tyto zázraky a sepsav je, v přečetných směrech klášter sázavský vyznamenal!"

Začátkem 18. století, před vypuknutím moru v Čechách, bylo na obraze v chrámu, kde má sv. Prokop zavřené oči, vidět, že je otvírá a mrká. Tu zprávu roku 1764 přísežně podepsalo 86 svědků. Událost vyšetřovala i komise z arcibiskupské konzistoře. Ti, když na vlastní oči zhlédli zázrak, zvolali: "Satis es sancte pater." (Dosti již, svatý otče.) Padli na kolena a referovali o tom na konzistoři v Praze. Svatý Prokop se svým atributem - ďáblem na řetězu - výmluvně hovoří o duchovním boji a o vítězství nad silami temna. Svatý Prokop je mimořádně aktuální světec, který získal osobní zkušenost v oblasti vnitřního duchovního boje.
Jiný životopis svatého Prokopa
Je patronem :
Patron Čech, horníků a rolníků, proti působení ďábla, proti zlým duchům,
Atributy:
spoutaný ďábel na řetěze, zřídka laň (ale pozor, aby se to nespletlo se svatým Jiljím), důtky nebo model kostela (ten má zase i svatý Wilibrord). Nejčastěji je Prokop zobrazován jako opat s křížem, orající s ďáblem nebo vyhánějící ďábly z jeskyně; nebo jeho setkání s knížetem Oldřichem.
Podle 9. a jiných pramenů.

Nahoru

12.10. Svatý Radim (Gaudencius)
Žil v 10. - 11. století. Byl nejmladším bratrem svatého Vojtěcha. Jeho matkou ale nebyla Střezislava, první manželka knížete Slavníka, byla to jiná žena, jejíž jméno není známo. Když se Vojtěch stal pražským biskupem, vzal Radima k sobě a pečoval o jeho vzdělání. Od té doby byl Radim Vojtěchovým nerozlučným průvodcem. Odešel s ním roku 988 do Říma s úmyslem putovat dále do Svaté země. V Římě oba navštívili císařovnu - vdovu Theofano - která jim dala tolik stříbra, kolik Radim unesl. Vojtěch však změnil plán, stříbro rozdal chudým a stal se spolu s Radimem mnichem v klášteře sv. Bonifáce a Alexia na Aventině. Radim zde přijal jméno Gaudencius. Po čase se oba bratři vrátili do Prahy a Vojtěch zde založil roku 993 břevnovský klášter. Roku 994 putovali znovu do Řím a odtud do Polska a k pohanským Prusům. Barbarští Prusové Vojtěcha zavraždili. Radim byl svědkem Vojtěchovy mučednické smrti a sám byl Prusy zajat. Po svém propuštění odešel k Boleslavovi Chrabrému a postaral se, aby bylo Vojtěchovo tělo uloženo nejprve v Třemešně a pak ve Hnězdně.
Císař Ota III. i nový papež Silvestr II. byli horlivými ctiteli nového mučedníka sv. Vojtěcha a když v roce 999 přišel Radim znovu do Říma, byl papežem vysvěcen na "arcibiskupa sv. Vojtěcha" ve Hnězdně. Když bylo 11. 11. 1003 umučeno Pět bratří, Radim se postaral o přenesení jejich ostatků a o přípravu jejich kanonizace. Pravděpodobně to byl Radim, kdo měl velký podíl na literárních zprávách o sv. Vojtěchovi i o Pěti bratřích.
Neví se přesně, ve kterém roce Radim zemřel. Podle pozdějších pramenů to bylo 12. října 1006, ale mohlo to být i v roce 1020. Dva polští kronikáři uvádějí, že prý Čechové vtrhli do Polska a dobyli Hnězdna následkem kletby Gaudencia, bratra Vojtěchova. Nemusí to být tak úplně pravda, není ani znám důvod, proč by to Radim udělal, ale svědčí to o úctě a vážnosti, kterou Radim ve své době požíval. Byla mu tím připisována moc svolávat na provinilé spravedlivý trest Boží.
V roce 1039 bylo Radimovo tělo společně s ostatky sv. Vojtěcha a Pěti bratří přeneseno do chrámu svatého Víta, do krypty sv. Kosmy a Damiána.
Podle 11.

Nahoru

Svatý Václav

Žil v 10. století. Václav byl synem českého knížete Vratislava a jeho manželky Drahomíry, která pocházela z polabských Stodoranů. Podle staré tradice se narodil kolem r. 907 ve Stochově u Libušína a měl šest sourozenců: dva bratry, Boleslava a Spytihněva, kteří byli mladší než on, a čtyři sestry, z níchž známe jménem jen jednu, Přibyslavu.

Václav byl pokřtěn pravděpodobně slovanským knězem, jedním ze žáků sv. Metoděje. O jeho křesťanskou výchovu se starala především jeho babička sv. Ludmila: "A jeho bába Ludmila ho dala vyučovat knihám slovanským podle návodu knězova, a dobře si osvojil jejich smysl. Odvedl jej pak Vratislav na Budeč, a chlapec se začal učit knihám latinským. A vyučil se dobře." (První slovanská legenda o sv. Václavu.) Na Budči, při kostele sv. Petra, zbudovaném knížetem Spytihněvem, byla jakási vyšší škola, kde se učilo latinsky. Dostalo se tedy Václavovi vzdělání, jímž se nemohli honosit panovníci velkých národů, ba ani sousední králové němečtí. Důležitější však bylo, že příklad zbožné babičky a literární vzdělání uschopnily mladého knížete, aby pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. K vznešenému ideálu křesťane skému přilnul s veškerou silou svého nevšedního ducha a s veškerou vroucností mladého srdce a snažil se později jako vladař uvádět tento ideál plně a opravdově v život.

Celá hloubka rozporu mezi ideálem, k němuž chlapec přilnul, a světovým názorem jeho okolí se ukázala, když kníže Vratislav předčasně zemřel. 13. 2. 921 a vlády se ujala Drahomíra. Ta, nespokojena s učenecko- -mnišskými sklony Václavovými, snažila se dát jinou podobu vládě, než byla za doby jejího manžela, švagra a tchána. Zdá se, že ti u pražského dvora, kteří přáli dosavadnímu stavu a vývoji věcí, tušili, že od Drahomíryhrozí nebezpečí pro výchovu budoucího knížete. Proto svěřili další Václavovu a Boleslavovu výchovu jejich babičce Ludmile.Tím ovšem se jen rozdmýchala Drahomířina nenávist ke tchyni. Ti, kteří podporovali Drahomířinu politiku, ji v této nenávisti jen utvrzovali. Z Drahomířina příkazu pak zardousili Ludmilu v noci z 15. na 16. září 921.

Tyto vnitřní zmatky neprospívaly zemi. Využil jich bavorský vévoda Arnulf a na jaře roku 922 se svým vojskem pronikl do Čech. Když nastoupil Václav na trůn (asi kolem r. 924), byla země rozdělena na vzájemně nevražící strany, okolní vévodové zdvihli hlavu a vážnost knížete byla otřesena. Vzrostlo též nebezpečí ze strany německé říše, kde si upevnil moc Jindřich I. Ptáčník. Václav začal vládnout energicky a cílevědomě. Rozešel se navždy s lidmi, kteří byli u vlády za jeho matky a řekl jim: "...Ať nikdo z vás se již nedopouští ohavnosti vraždy, jíž jste se často poskvrnili. Neustanete-li od porušování tohoto zákona z bázně před nejvyšším Králem, pak vězte, že hněv náš vzplane proti takovým nešlechetníkům, a rozpálen horlivostí Boží, dá Jim stít hlavu. Nevraživost mezi oběma stranami však nepřestala.

Poněvadž Václavova strana označovala Drahomíru za původkyni všech nepokojů a přikládala jí dokonce úmysly, které nikdy neměla, že chce zavraždit Václava i Boleslava, aby sama vládla, poslal svou matku a její přívržence do vyhnanství, dokud nebude v zemi zjednán pořádek "a až bude všechno zařízeno, co by se zdálo sloužiti míru v knížectví" (Kristiánova legenda, kap. 5.). Když se tak stalo, povolal svoji matku z vyhnanství. Jiné gesto, které charakterizuje začátky jeho vlády, bylo přenesení ostatků sv. Ludmily z Tetína do Prahy. A vyhnaní kněží byli povoláni zpět. Aby nenechal osud země náhodě a nestal se hříčkou v rukou velmožů, staral se náležitě o svoji vojenskou družinu, které byl svou statečností vzorem. Patrně byl na počátku své vlády nucen hájit své dědictví proti mocnému knížeti Zličanů; jenž chtěl využít starých politických zmatků a nezkušenosti mladého vévody. Vypráví o tom Kristián v závěru své legendy: "Ale když bylo na obou stranách dosti lidí pobito, tu se shodli všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten bude vládnout." I oba tedy vyjeli proti sobě k zápasu na život a na smrt. K boji však nedošlo a zlický vévoda (kronikář Dalimil jej nazývá Radislavem - Raclavem) se Václavovi poddal. Václav pak vyřešil celý konflikt smírem.

Za vlády krále Jindřicha I. Ptáčníka moc německé říše velmi zesílila, což neblaze poznali polabští Slované. R. 929 stanul Jindřich I. se svým vojskem a s pomocným Arnulfovým sborem před Prahu. Vaclav řešil tuto situaci smírně bez újmy pro zemi. Od té doby zůstaly jeho styky s Jindřichem přátelské. Pravděpodobně při této příležitosti dostal Václav od Jindřicha rámě sv. Víta. K nejzákladnějším otázkám Václavova panování patřilo vykořenění pohanského smýšlení, čili přeměna staré české společnosti v novou, proniknutou křesťanským duchem. Šířením křesťanství a praktickým uskutečňováním jeho zásad zasloužil se o to Václav víc než druzí pomocí pochybných, tvrdých prostředků a politických výbojů. Byla to otázka životní. Jen křesťanství mohlo stmelit tvořící se stát, zajistit jeho existenci a povznést jej kulturně. Václav se snažil o reformu v soudnictví. Jeho snahou bylo omezit co nejvíce počet odsouzení k smrti a soudní praxi přivést na jinou úroveň - "dalek byl užívání všelikých muk pohanských při soudech" a usiloval, aby soudcové nesoudili podle své libovůle. Snažil se též o zmírnění otroctví, které bylo v jeho době v našich zemích velmi rozšířeno. "Vykupoval ty, kdo byli prodáni (pro nějaké provinění) do otroctví" a při různých příležitostech "posílal na tržiště a všechny mladé otroky, které otrokáři na trh přivedli, z lásky k Bohu vykupoval." "Netoliko však v knihách se vyznal, nýbrž - -víru naplňuje - všem chudým dobrodiní prokazoval, nuzné nasycoval a jednal podle evangelia: nemocné služebníky živil, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, všechny kostely zlatem vyzdobil. Věřil v Boha celým srdcem, všechno dobré činil v životě svém." (První slovanská legenda o sv. Václavu.) Sílu pro tento život čerpal v modlitbě a v eucharistii. Na Pražském hradě dokončil kostel sv. Jiří, založený Vratislavem, a začal budovat chrám sv. Víta, rozlehlou čtyřapsidovou rotundu s přístavkem pro schodiště. Tato monumentální rotunda svatovítská byla skvělým příkladem raně středověké stavby, ve střední Evropě jedinečným. Václav udržoval přátelský poměr k Řeznu a jeho biskupovi. Uznání pak svatosti kněžny Ludmily i stavba velkého svatovítského kostela mohou být náznakem velkých Václavových plánů, aby se totiž Praha stala sídlem biskupství. Snad s tím souvisí i jeho zamýšlená cesta do Říma, odkud papežské svolení k založení biskupství přinesla později jeho neteř Mlada.

Mladému a vzdělanému knížeti bylo souzeno řídit osudy české země jen krátkou dobu. Část velmožů jeho snahy nechápala. Byli to především ti, co již byli dříve v opozici proti sv. Ludmile. Též Václavova horlivost v šíření křesťanství nebyla po chuti mnohým vladykům. Václavovi odpůrci využili ctižádosti a vládychtivosti jeho bratra Boleslava k spiknutí proti němu a rozhodli se jej odstranit.Bylo to spiknutí politické. Václav se totiž snažil upevnit jednotu země a vyhnout se konfliktům se silnými sousedy. Uvolil se zaplatit poplatek císaři Jindřichovi I., aby zabránil další válce. To velmi vadilo Boleslavovi a jeho přívržencům. Za místo vraždy zvolili (Starou) Boleslav a využili svátku patronů tamějšího kostela sv. Kosmy a Damiána 27. září. Václav přijal pozvání na slavnost a, ač varován, přijel do Boleslavi se svou družinou. Druhého dne spěchal bezezbraně

podle svého zvyku na jitřní do kostela. Cestou jej Boleslav napadl, ale Václav jej odzbrojil. Přiskočili však Boleslavovi společníci a Václava u dveří chrámu zabili. Bylo to 28. září 929 (935). O roku Václavovy smrti jsou mezi historiky spory. Smrt vévody měla samozřejmě za následek záhubu jeho přátel, pokud neuprchli. Zdá se, že i Drahomíra byla na slavnosti v Boleslavi. Když se dověděla o zavraždění svého syna, spěchala s pláčem na místo vraždy a vzala jeho tělo a s několika věrnými jej skryla v kostele.

Protože si však nebyla jista životem, utekla na území Charvátů (do východních Čech) . Václav, "athleta Christi", zahynul jako oběť bratrovy ctižádosti, ale i jako uskutečňovatel českého křesťanství, k němuž položila základ činnost sv. Metoděje. Vrahové mimoděk darovali národu svatého mučedníka. Václavovou smrtí pak začíná jeho duchovní tisícileté panování v českém národě. Tragický konec mladého knížete vzbudil k němu sympatie i u těch, kteří s jeho politikou dříve nesouhlasili. I Boleslav uznal svoji vinu a dal bratrovo tělo přenést z Boleslavi do Prahy a uložit ve svatovítské rotundě (4. března, tři roky po V áclavověi smrti. ).

Úcta ke knížeti se začala rychle šířit. Životopis byl napsán staroslověnsky brzy po jeho smrti. Již v raném středověku mu byla zasvěcena řada kostelů; kostel na Proseku (z r. 972) je jedním z nich. Na začátku 14. stol. mu byl zasvěcen jeden z oltářů v bazilice sv. Petra v Římě. V českých zemích je 332 kostelů zasvěcených sv. Václavu,další kostely jsou mu zasvěceny na Slovensku, v Lužici, Polsku, bývalé Jugoslávii, Maďarsku, Rakousku av USA jich je na šedesát. Od r. 1670 je jeho svátek v celocírkevním kalendáři. Sv. Václav a jeho bába sv. Ludmila jsou dosud uctíváni i v ruské pravoslavné církvi. V 11. a 12. stol. se probouzí české vlastenectví, jež vidí národní nebezpečí v přílivu německých kněží a mnichů a německého dvořanstva do země a hledá oporu u svých patronů na nebesích. Symbolem tohoto vlastenectví se stávají čeští světci, zejména sv. Václav: v té době vznikají první sloky písně

"Svatý Václave". Svatý Václav se stává věčným panovníkem a dědicem české země. Velkým ctitelem sv. Václava byl Karel IV. V novostavbě chrámu sv. Víta vyzdobil jeho kapli nejkrásnějšími českýmI drahokamy. Tato kaple se pak stala schránkou i nově pořízené české královské koruny, kterou Karel prohlásil za majetek sv. Václava, takže budoucím králům českým byla toliko propůjčena a tito byli jen dočasnými nositeli věčné koruny svatováclavské jakožto symbolu českého státu. Také v době husitské byla svatováclavská úcta živá. Sám M.J. Hus byl ctitelem sv. Václava. Staří čeští svatí byli husitům milí, protože se dočítali ve starých legendách, že přijímali pod obojí. Pouze radikální křídlo husitů zavrhovalo svatováclavskou úctu.

Zvláště pak v dobách těžkých pro vlast , národ a církev se lid utíkal ke sv. Václavu a prosil jej o pomoc: "Nedej zahynouti nám ni budoucím!" V r. 1929 národ důstojně oslavil tisícileté výročí smrti svého svatého vévody a děkoval za svoji svobodu. Toto sepětí národa se sv. Václavem nalezlo svůj výraz i v literatuře od 10. stol. po dnešní dobu a v nespočetných dílech lidového i vrcholného umění. O svatováclavské problematice existuje též rozsáhlá vědecká literatura. Svatováclavská úcta se stala neoddělitelnou součástí českých církevních a národních dějin.

Píseň Svatý Václave byla po několik století neoficiální národní hymnou. Právem může být sv. Václav nazýván i patronem těch, kdo usilují o mír. On usiloval o mír nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy, ne zbabělým ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život. Nevěděl, že v zápase s Radslavem Zlickým Bůh zázračně zasáhne. A protože chtěl zůstat svému bratru bratrem, raději položil svůj život, než by volil cestu násilí. Neboť miloval své nejbližší, svůj národ, každého člověka. Proto po celou dobu své vlády usiloval o mír, mír, který vychází ze spravedlnosti a lásky. A Čechové si byli vědomi, že mají ochránce a přímluvce za mír u Boha. V tomto pojetí se objevuje od časů krále Vladislava (12. stol.) jeho podoba na české státní pečeti s charakteristickým nápisem "mír země Vladislavovy v rukou sv. Václava". V jiné situaci to pak zachycuje známá chrámová píseň Otče náš, vyslyš nás:
Kníže náš, shlédni k nám, zahynouti nedej nám,
chraň nám v míru zem i víru, svatý Václave!

V novější době vystupuje před nás ze svatováclavské tradice stále důrazněji motiv odpuštění, který je duchovním předpokladem smíření mezi lidmi a skrze něj smíření s Bohem, které pak je předpokladem dobrému soužití a další spolupráce. Vlastně je to výzva k naplnění evangelní zásady "jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám" a ,Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon a Proroci" (Mt 7,2 a 12). To je klíč v našich rukou k dosažení vlastní spásy, k vylepšení vztahů ve společnosti i k budoucnosti národa, za nějž neseme odpovědnost.
Autor: Jan Janoušek, Cyrilometodějský kalendář z roku 1994
Je patronem :
Čech, Moravy; míru; sládků.
Atributy:
svatováclavská orlice, dva andělé po stranách, klasy a hrozny, kopí s praporem, někdy na koni, reliéf paládia.
Modlitba
Všemohoucí, věčný Bože, dej, ať po vzoru svatého mučedníka Václava žijeme moudře a spravedlivě, ať statečně usilujeme o to, co slouží k nastolení tvého pokoje, a přemáháme zlo dobrem. Amen.

Nahoru

Svatý Vít

Nahoru

Svatý Vojtěch (Adalbert of Prague)
Žil v 10. století. Narodil se v Čechách někdy v letech 951 - 956 knížeti Slavníkovi a jeho manželce Střezislavě na hradě v Libici nad Cidlinou. Byl to krásný a silný chlapec a měl se stát nástupcem svého otce nebo mít nějakou významnou světskou funkci. Brzy však onemocněl na smrt. Rodiče ho položili na oltář Panny Marie a když se uzdravil, otec na znamení vděčnosti slíbil vychovat Vojtěcha pro stav duchovní. Asi po deseti letech na Vojtěcha silně zapůsobilo setkání se svatým Adalbertem, který mu vypravoval, jaké útrapy zažil na své misionářské cestě v Rusku. Sv. Adalbert se stal arcibiskupem v Magdeburku (Děvíně) a Vojtěch tam shodou okolností začal navštěvovat vyšší školu, protože v Praze ještě žádné vyšší školy nebyly. Sv. Adalbert nad ním v Magdeburku otcovsky bděl. Vojtěch se sice mimo výuku věnoval normálním chlapeckým hrám a světským radovánkám, ale připravoval se k biřmování a při něm přijal podle arcibiskupa jméno Adalbert. Po návratu do Čech byl biskupem Dětmarem vysvěcen na podjáhna. Dětmar zanedlouho smrtelně onemocněl a Vojtěchem hluboce otřásla poslední slova umírajícího, když si vyčítal, že mlčel k hříchům svěřeného lidu. Od té doby vedl Vojtěch odříkavý život. Bylo mu sice jen 30 let, ale duchovenstvo i česká knížata ho zvolila biskupem. Přijal, ač nerad. Ze toho, co mu příslušelo jako biskupovi, si nechával jen čtvrtinu, zbytek použil pro chudé a pro církev. Jeho štědrost byla známa - když jednou potkal vdovu s dětmi a neměl zrovna u sebe peníze, řekl jí, ať přijde další den. Pak si ale uvědomil, že zítra již nemusí být mezi živými, proto se vrátil a dal jí svůj plášť.

Ve svém úřadě viděl Vojtěch, že měl Dětmar pravdu a že mezi lidem, ač většinou křesťanským, se rozmáhají velké hříchy, například mnohoženství u šlechty, sňatky mezi blízkými příbuznými, krevní msta, trhy v neděli a ve svátek, křesťanští zajatci se prodávali židům a přetrvávaly jiné pohanské zvyky. Vojtěch proti tomu ze všech sil bojoval, ale neměl téměř žádné úspěchy. V roce 989 se vydal se svým bratrem Radimem do Říma k papeži Janovi XV., aby ho poprosil o radu. Papež mu řekl : "Synu, nejsi-li schopen vést svůj lid, jdi do ústraní a snaž se zachránit sám sebe." Vojtěch proto chtěl putovat do Jeruzaléma. Císařovna Teofano, matka císaře Oty III. dala Vojtěchovi na cestu tolik zlata, kolik Radim unesl. Vojtěch ale chtěl do Svaté země putovat jako prostý poutník, proto zlato ještě v noci rozdal chudým. Cestou se zastavil v benediktinském klášteře Monte Cassinu, kde mu peregrinské "toulání" rozmluvili a Vojtěch u nich zůstal. Tento klášter však byl už několik let v kritické situaci a byla tu dost uvolněná řeholní kázeň. Mniši se porůznu usazovali na klášterních statcích, zakládali tam kostely a žili téměř světským životem. Chtěli využít toho, že je Vojtěch vysvěceným biskupem, aby jim tyto nové kostely světil. Vojtěch se obrátil pro radu k opatovi sv. Nilovi Rossanskému, přívrženci clunyjské reformy, a ten mu poradil, aby vstoupil do kláštera P. Marie, sv. Bonifáce a sv.Alexia na římském Aventinu. Zde byly drsné a tvrdé podmínky, ale takový život odpovídal Vojtěchovým ideálům.
Mezitím zemřel přímo u oltáře Vojtěchův nástupce Falkold a na naléhání mohučského metropolity Sv. Willigise někteří Čechové napsali Vojtěchovi list a prosili ho, ať se vrátí, že oni se napraví. Papež mu to povolil, ale jen s podmínkou, že pokud by Vojtěcha Čechové opět neposlouchali, má od nich odejít. Na zpáteční cestě se Vojtěch setkal s budoucím císařem Otou III. a oba si jako velcí nadšenci dobře rozuměli. Bohužel hned při vstupu do vlasti uviděl Vojtěch v jednom podhradí (zřejmě to bylo ve Starém Plzenci) čilý ruch na tržišti i když byla neděle. Viděl, že bude muset boj proti nešvarům začít znovu. Do Prahy vstoupil bos a v kajícnickém rouše. Byl radostně uvítán a všichni, v čele s knížetem, mu slibovali poslušnost.

V roce 993 založil v Břevnově benediktinský klášter a usadil zde 12 mnichů, kteří ho doprovázeli z Aventina. V tomto klášteře prý Vojtěch složil píseň "Hospodine, pomiluj ny !". Prý se vydal na apoštolskou cestu na Moravu, Slovensko a do Uher. Navštívil také Krakov. Po návratu do Prahy našel dva velké rody, Slavníkovce a Vršovce, rozhádané. Manželka jednoho vršovce byla nařčena z cizoložství a podle pohanského práva měla být sťata vlastním manželem. Schovala se do chrámu na pražském hradě a hledala tam útočiště. Vojtěch ji nevydal, ale žádal, aby byla postavena před soud a konala pokání. Vršovci však porušili právo útočištné, ženu odtrhli od oltáře, vyvlekli ji ven a tam sťali mečem. Biskup Vojtěch je za to vyobcoval z církve, čímž nepřátelství ještě přiostřil. Podruhé se proto vzdal svého úřadu a odebral se do Říma. Vojtěch chtěl jít hlásat evangelium pohanům a žádal o povolení papeže. Papež Řehoř V. mu to nejprve nechtěl dovolit a vyhrožoval mu kvůli tomu klatbou, ale nakonec souhlasil, že může jít, pokud ho Čechové znovu neuposlechnou.. Vojtěch se odhodlal znovu vrátit, ale na zpáteční cestě z Říma se dozvěděl,že Vršovci zavraždili čtyři jeho bratry (podle Dalimilovy kroniky prý měl Vojtěch dar bilokace a zjevil se na jejich pohřbu) a proto se uchýlil do Polska. Vyslal do Čech poselstvo zeptat se, jestli má opět převzít svůj úřad. Čechové mu však vzkázali, že už ho za biskupa nechtějí. Tak se Vojtěch rozhodl jít jako misionář k pohanským Prusům. Roku 997 se s Radimem a Benediktem vydal na cestu. Hned, jak přistál u břehu blízko dnešního Hamburku, ho jeden z místních lidí hněvivě udeřil mezi lopatky veslem a vyhrožoval, že pokud rychle neodejdou, budou mučeni a usmrceni. Vojtěch se svými druhy došel až do jedné větší osady a tam řekl starostovi "Jsem Slovan Vojtěch, mnich a byl jsem dříve biskupem. Přicházím k vám, abyste opustili modly a poznali pravého Boha." Prusové mu opět vyhrožovali zabitím a odvezli ho na lodi k místu, kde je nyní Pilava. Když byl Radim hladový, odešel Vojtěch do lesa a přinesl houby a sladké byliny. Pak sloužil mši a chtěl v blízkém městě kázat evangelium. Sotva ho lidé spatřili, házeli po něm kamení. Vojtěch se vrátil a šel do lesa zvaného Romovské pole, který byl pro Prusy posvátným místem. To však Vojtěch nevěděl. Pohanský kněz Sikk s několika ozbrojenými Prusy Vojtěcha v lese přepadl a oštěpem probodl jeho hruď. Ostatní se přidali a bodali umírajícího Vojtěcha, až se z ran valila krev. Vojtěch rozepjal ruce a modlil se za vrahy, když padal mrtev k zemi. Prusové mu ještě usekli hlavu a nabodli na kůl. Radima a Benedikta zajali, ale později propustili. Stalo se to 23. 4. 997 u nynějšího města Fischhausen. Radim odešel po svém propuštění k Boleslavovi Chrabrému a ten vykoupil Vojtěchovo tělo stejnou váhou zlata a postaral se o jeho přenesení nejprve do Třemešné a pak do Hnězdna. Roku 1039 bylo Vojtěchovo tělo přeneseno do Prahy.

Je patronem :
Čech, Polska, Pruska.
Atributy:
veslo, oštěp, kopí nebo svazek šípů. Někdy orel, který podle pověsti hlídal Vojtěchovo bezhlavé tělo. Vojtěch je zobrazován jako biskup s mitrou, berlou a knihou, někdy společně s Prokopem nebo jak vyprošuje na Zelené Hoře české zemi déšť.
Podle 1. , 4. a 8.

Nahoru

Svatá Zdislava
Životopis svaté Zdislavy z litoměřické diecéze

2.5. Svatý Zikmund
Žil v 6. století. Byl synem burgundského krále Gundobalda, který přijal ariánské křesťanství. V té době působil v Burgundsku biskup z Vienne, sv. Avitus. Snažil se Gundobalda obrátit ke katolictví, ale nepodařilo se mu to. Získal však velký vliv na jeho syna a ten se stal horlivým katolíkem.
Zikmund se oženil s Amalbergou, dcerou ostrogotského krále Theodericha, který se tím stal jeho spojencem proti frankům. S Amalbergou měl syna Sidericha (Sigerika). Po její smrti si Zikmund vzal komornou Prokopii. Siderich neměl svou macechu rád a když ji viděl oblečenou do drahocenného královského roucha, řekl nerozvážně, že není hodna ani se dotknout těchto šatů. Prokopie se strašně urazila. Umínila si Sidericha zahubit. Svému manželu namluvila, že se ho syn chystá připravit o život a korunu. Zikmund tomu uvěřil, v roce 522 najal dva muže, kteří Sidericha zardousili a sám byl přitom. Sotva se to však stalo, uvědomil si Zikmund svůj hrůzný čin a zoufale toho začal litovat. Vrhl se na synovu mrtvolu a usedavě plakal. Od té doby neměl klidu a snažil se jako David svůj smrtelný hřích odčinit tuhým pokáním. Putoval po své říši z chrámu do chrámu, dával almužny a přísně se postil. Prosil Boha, aby mu odpustil a aby mu dal milost odpykat si své hříchy již na tomto světě. Nejvíce si přál zemřít za víru a smířit se tak s Bohem. Tím však nedokázal zabránit politickým důsledkům svého činu. Dědeček zavražděného Sidericha, Teodorich Veliký, přestal totiž kvůli tomuto činu Zikmunda podporovat, za rok vtrhli do země Frankové a porazili Zikmundovo vojsko. Král v mnišském oděvu odešel i s rodinou do kláštera svatého Mořice, který založil. Jeho úkryt se však brzy vyzradil a francký král Chlodomír dal Zikmunda s Prokopií a dvěma syny 1. května 524 zavraždit a vhodit do staré studny. Zde ležela těla tři roky. Násilná a tragická smrt Zikmundova smazala u vrstevníků jeho krutý čin a zdála se jim dokonalým zadostiučiněním. Nyní byl považován hlavně za krále, který činil pokání. Pátý opat kláštera sv. Mořice, Venerand, si vyprosil u králeTheuberta dovolení přenést ostatky Zikmunda a jeho rodiny ze studny do svého kláštera.Stalo se 16. 10. roku 535 nebo 536 a bylo to první přenesení ostatků v Galii a rovnalo se to oficielnímu svatořečení. V roce 1366 byl svatý Zikmund vyhlášen za českého zemského patrona. Karel IV. nechal větší část ostatků svatého Zikmunda z kláštera sv. Mořice vyzvednout a dopravit do chrámu svatého Víta, kde odpočívají na oltáři černínské kaple dodnes. Něco z nich daroval polskému králi Kazimírovi.
Karel IV dvakrát ozdobil tento oltář stříbrem a zlatým pokladem. Jednou to bylo při příležitosti narození druhého syna, kterému dal podle tohoto svatého jméno Zikmund. (Syn Karla IV. Zikmund se postupně stal markrabětem braniborským, uherským a českým králem, králem římským a posléze i císařem a nejvíce zdědil otcovy vladařské vlohy. Byl to ten Zikmund Lucemburský, "liška ryšavá", který stál v čele křižáckých vojsk, bojujících proti husitům.)
Podruhé to bylo, když onemocněl těžkými horečkami a na přímluvu svatého Zikmunda se uzdravil. Syn Zikmund poklad rozprodal, pravděpodobně aby měl na křižácká tažení.
Je patronem :
proti horečce.
Atributy:
je zobrazován jako král s vousy, korunou, mečem, žezlem a globem.
Podle 1. a 11.

Nahoru

Alter-eko s.r.o - Tepelná čerpadla, solární kolektory, fotovoltaické solární panely (články), vodní elektrárny, větrné elektrárny - montáž, prodej, ceník, reference.