Nově přidané životopisy

18,9,   sv. Kryštof

O svatém Kryštofovi víme jen to, že zemřel jako mučedník v Malé Asii a že v Bithýnii, v dnešním severním Turecku, mu byl kolem roku 450 zasvěcen kostel. Podle legendy se narodil v kanánské zemi a rodiče byli pohané. Byl mohutné postavy, jako obr. Rozhodl se sloužit tomu nejmocnějšímu panovníkovi. Světští vládcové jej však zklamali a on nabídl své služby i ďáblu, který se mu zjevil v podobě rytíře na černém oři. Když však se dal ďábelský pán na útěk, jakmile uviděl bílý kříž, Kryštof se rozhodl, že bude hledat Krista. V křesťanské víře ho vzdělával poustevník, a dal mu za úkol žít poblíž dravé řeky a přenášet lidi na druhou stranu. Jedné bouřlivé noci ho oslovil malý chlapec a usadil se na jeho ramenou. Během brodu přes řeku dítě stále více těžklo, takže obr sotva šel. Na druhém břehu ho Kryštof zmožen postavil na zem a uslyšel dětský hlas: "Nediv se, nesl jsi více než celý svět, nesl jsi toho, kdo svět stvořil! Jsem Kristus, král, jehož hledáš." Mohutnému obru dal potom jméno Christoforus, to znamená nosič Krista. Ježíš mu také přikázal, aby přebrodil řeku a zasadil tam svou hůl do země, že nazítří vykvete a budou na ní růst datle. Kryštof pak šířil víru v Lýkii, dnešním Turecku. Později se dostal do zajetí lykijského krále, který krutě pronásledoval všechny křesťany. Do žaláře mu dali dvě dívky, aby ho svedly a on aby zapomněl n Boha. Kryštof je však přiměl k pokání a víře v Ježíše a ony byly pak s ním popraveny. Mučení sv. Kryštofa však neprobíhalo hladce. Šípy se odrážely od jeho těla a jeden dokonce vyrazil oko samotnému panovníkovi. Aby zvládl obrovitého hromotluka, musel vládce povolat 400 vojáků. Pak klesl Kryštof k zemi a sťali mu hlavu. Bylo to kolem roku 250. Úcta k němu se šířila od 5. století. Lidé věřili, že když se ráno podívají na jeho obraz, budou chráněni celý den. Proto jeho obrazy a sochy byly umístěny v kostelích proti dveřím nebo u vchodu.
Je patronem :
Je patronem cestovatelů, řidičů, je vzýván na pomoc proti vodě, moru a bouřím.
Atributy:
Sv. Kryštof je zobrazován jako obr nesoucí na ramenou malé dítě, Ježíška, s rukou opírající se o mohutnou hůl.
Sestavil : marielit
Podle : Petr Pracný: Český kalendář světců, Elizabeth Hallamová: Světci, www.libri.cz
Poznamka : Socha sv. Kryštofa s malým Ježíškem, od Emanuela Maxe z r. 1854, je na pražském Karlově mostě.

29.12.2006.16:04

1.9.   sv. Jiljí

Sv. Jiljí (Gilles, Egidio), jehož jméno lze přeložit jako „ochránce“, se narodil kolem roku 640 v Aténách v Řecku. Jeho rodiče, Theodor a Paladia, byli vznešení, bohatí a vážení měšťané a vzorní křesťané. Poskytli synovi vynikající výchovu a výuku. Měl soucit s trpícími a nemocnými. Vypráví se, že jednou, když spatřil na ulici polonahého žebráka, svlékl vrchní roucho a žebrákovi ho daroval. Po smrti svých rodičů mladý Jiljí prodal zděděný majetek, peníze rozdal chudým a chtěl sloužit Bohu v ústraní. Vsedl na loď a dostal se do přístavu Marseille na jihu Francie (tehdy Galie). Tam se dověděl o biskupovi sv. Cesariovi. Přišel za ním do Arles a dva roky studoval v jeho škole. Pak odešel, aby žil samostatně jako poustevník. Našel si tiché místo u ústí řeky Gard do Rhony a tam několik let žil. Těžko překonával smyslná pokušení, ale naštěstí se potkal se starším zkušeným poustevníkem Veredemem. Ten ho poučil, že únik do samoty ještě není vítězstvím nad nástrahami zlých sil. Vycvičil ho tuhou kázní k odříkání a ovládání mysli. Jiljí pak odešel dále po proudu řeky Rhony a v pralese nalezl skalní sluj, ve které se usadil. Podle legendy jej každého dne navštěvovala laň, která ho živila svým mlékem. Proto je sv. Jiljí patronem kojení a kojících žen. Krásná laň však neunikla pozornosti královských lovců. Pronásledovali ji, ale vždy když ji měli na dostřel, laň zázračně unikla. Dozvěděl se to samotný král a rozhodl se, že laň skolí. Pronásledoval ji až k jeskyni, kde žil poustevník Jiljí. Těsně před vchodem na laň vystřelil, ale šíp prolétl do jeskyně. Lovci z královy družiny šli do jeskyně a uvnitř nalezli postřeleného Jiljího. Byl zraněný a zmrzačený. Proto je sv. Jiljí také patronem tělesně postižených. Král zbožnému poustevníkovi nabízel dary, on je však nepřijal. Panovník, byl to vizigotský král Wamba, tedy nechal postavit na tom místě klášter, nyní Saint-Gilles, asi 20 km západně od Arles. To bylo kolem r. 680. Ke sv. Jiljí se začali přidružovat zbožní muži. Sv. Jiljí přijal kněžské svěcení, vedl klášter jako opat a řídil jej řeholními pravidly sv. Benedikta. V r. 719 pronikla ze Španělska berbersko-arabská vojska (Maurové) a vyplenila kraj od Narbonne po Montpellier. Jiljí s mnichy žil dva roky v Orleánsu pod ochranou vládce franské říše. V r. 721 se mniši vrátili do polorozbořeného kláštera a postupně vybudovali další stavby. Sv. Jiljí zemřel 1. září 725. Jeho hrob se stal poutním místem. Kolem něho vzniklo město Saint-Gilles. Roku 1356 dostal svatovítský chrám v Praze tři částečky ostatků sv. Jiljí. Od těch dob byl sv. Jiljí v našich zemích uctíván také jako patron kolonistů, tj. těch, kteří od 13. století osidlovali některé naše kraje. Dokladem úcty je kostel sv. Jiljí na Starém Městě v Praze, jehož původ je z doby kolem r. 121O. V r. 1625 se stal klášterním chrámem dominikánů.
Je patronem :
Sv. Jiljí je patronem kojení a kojících žen, pastevců, myslivců, tělesně postižených, žebráků, kovářů, koňských handlířů a lesů. Vzýván je při ženské neplodnosti, na ochranu proti padoucnici, rakovině, duševním chorobám a nočním můrám.
Atributy:
laň, šíp
Sestavil : marielit
Podle : Rudolf Schikora: Naše světla Petr Pracný: Český kalendář světců Elizabeth Hallamová: Světci, www.libri.cz
Poznamka :

30.12.2006.00:16

10.9.   sv. Mikuláš Tolentinský

Sv. Mikuláš Tolentinský se narodil r. 1245 v Sant Angelo poblíž Ancony (Pontána) v severní Itálii. Jméno dostal po sv. Mikuláši z Myry, na jehož hrobě v Bari si jej dosud bezdětní manželé vyprosili. Mikulášova matka slíbila, že když její prosby budou vyslyšeny, bude její syn sloužit Bohu. V r. 1263, když bylo Mikuláši 18 let, vstoupil do řádu augustiniánů. Vynikal mimořádnou kajícností a pokorou. Po sedmi letech se stal knězem a klášterním kazatelem. Už za živa byl zván světcem pro svůj odříkavý život. Od r. 1275 do své smrti žil v klášteře augustiniánů v Tolentinu. Během válek a nepokojů město strádalo, vládl tam zmatek a zvrácenost. Proto Mikuláš dostal příkaz kázat v ulicích. Kázal denně po dalších 30 let a Bůh jej obdařil zvláštním darem obracet zaryté hříšníky. V té době pečoval také o místní chudé, působil jako kněz mezi zločinci a byl prostředníkem při řešení sporů. Konal mnoho zázraků. Nemocné prý uzdravoval kousky „chleba sv. Mikuláše“ , které požehnal ve jménu Panny Marie. Pečoval také o matky a jejich novorozence, proto je jejich patronem. Když sloužil mši svatou, zářila jeho tvář nadpřirozeným jasem a často mu kanuly slzy z očí. Zemřel po dlouhé nemoci 10. září 1305. Podle legendy jej v měsících před smrtí konejšili andělé a ujišťovali ho, že bude spasen. Sv. Mikuláš je pohřben v kapli klášterního chrámu v Tolentinu, kde mši svatou obvykle sloužíval. Jeho hrob je oblíbeným cílem poutníků, kteří důvěřují v jeho mocnou přímluvu. V Praze, zásluhou malostranských augustiniánů, stojí socha tohoto apoštola chudých a trpících na Karlově mostě, u schodiště na ostrov Kampu.
Je patronem :
Sv. Mikuláš Tolentinský je patronem novorozenců a jejich matek, patronem umírajících a duší v očistci, je ochránce jednoty církve a pomocníkem v nouzi.
Atributy:
Koš s chleby. Je zobrazován s hvězdou na prsou a s lilií v ruce. Hvězda znamená ctnosti a lilie čistotu.
Sestavil : marielit
Podle : Elizabeth Hallamová: Světci, Rudolf Schikora: Naše světla, František Dvořák, Jakub Drda: Po Karlově mostě, www.opatbrno.cz
Poznamka : Sochu sv.Mikuláše Tolentinského zhotovil Jeroným Kohl v r. 1708 na náklad konventu augustiniánů od sv. Tomáše na Malé Straně. Více o Karlově mostě na www.wikipedie.

27.2.2007.21:23

  svata miriam


Je patronem :

Atributy:

Sestavil :
Podle : ,
Poznamka :

18.3.2007.14:22

26. 9.   sv. Kosma a sv. Damián

Žili ve 3.století v Sýrii, zemřeli kolem r. 305. Sv. Kosma a Damián byli bratři, dvojčata, kteří byli lékaři a zemřeli pro svou víru při krutém pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána. Podle legendy byli řecké národnosti, pocházeli z Arábie a žili v Sýrii. Procházeli celou oblast dnešního Izraele, Jordánska a Turecka. Oba byli hluboce věřící. Byli nazýváni "svatí bezplatní", protože odmítali za léčení od pacientů přijímat peníze. Svým příkladem získali mnohé vyléčené pro křesťanskou víru. V jedné legendě se vypráví, že Kosma a Damián jistému muži amputovali nohu a nahradili ji nohou Maura. Pacient se uzdravil, ale ke svému úžasu zjistil, že má jednu nohu bílou a druhou, tu operovanou, hnědou. Kolem roku 305 dal Kosmu a Damiána zatknout místodržící Lysias, který nenáviděl křesťany. Vyslýchal je, a když se k víře v Krista přiznali, dal je popravit. Katané je topili ve vodě, ale andělé je zachránili. Pak se pokoušeli Kosmu a Damiána upálit, ale oheň jim neublížil. Také je kamenovali, ale kameny se obracely a zasahovaly ty, kdo je házeli. Bratři zemřeli, až když jim byly sťaty hlavy. Po jejich smrti jim byla připisována četná zázračná uzdravení. Zjevovali se prý spícím nemocným a vyléčili je, než se probudili.
Je patronem :
Sv. Kosma a Damián jsou patrony lékařů, chirurgů, zubních lékařů, lékařských fakult, lékárníků, drogistů, fyziků, kojných, cukrářů, kramářů, holičů a kadeřníků. Jsou vzýváni při moru, epidemiích a kýle, proti vředům a nemocem koní. Jsou patroni Florencie.
Atributy:
Oba mučedníci jsou znázorňováni většinou jako mladí, oblečeni do vznešených oděvů. Mají u sebe lékařské nástroje, krabičku s mastí, fiólu (baňatá skleněná nádoba s úzkým dlouhým hrdlem), hmoždíř a tyčinku. V ruce drží palmové listy, symbol mučednictví.
Sestavil : marielit
Podle : Petr Pracný: Český kalendář světců. Elizabeth Hallamová: Světci. Schauber-Schindler: Rok se svatými.,
Poznamka : V Praze na Karlově mostě, poslední napravo od Starého Města, je sousoší sv. Kosmy a Damiána. Uprostřed nich je Salvátor- Ježíš Kristus jako vítěz nad smrtí. Sousoší vytvořil Jan Oldřich Mayer v r. 1709 na objednávku lékařské fakulty. Více na Pragensia a PIS.

18.3.2007.14:53

16. 6.   Svatá Luitgarda z Tongerenu

Žila v Belgii, narodila se r. 1182 v limburském Tongerenu, zemřela 16. června 1246 v Aywieres. Sv. Luitgarda vstoupila ve městě Sint Truidenu do kláštera benediktinek. Podle svědků přicházela často do vytržení mysli, kdy mluvila s Pánem Ježíšem a viděla věci, které se stanou v budoucnu. V klášteře se stala převorkou (vedoucí kláštera). Vedla život umrtvování, uměla léčit a obracet hříšníky. Aby nebyla stále středem pozornosti, požádala o přeložení do kláštera cisterciaček nedaleko Bruselu. Tam mluvili francouzsky a její vlámštině téměř nikdo nerozuměl. (V Belgii jsou dva národy, Vlámové, ti mluví vlámštinou, řečí podobnou němčině a angličtině, a Valóni, ti mluví francouzsky.) Posledních dvanáct let života byla sv. Luitgarda slepá. Její smrt 16. 6. 1246 si belgičtí věřící každoročně připomínají. Ostatky sv. Luitgardy jsou od r. 1827 v kostele v Bas-Ittre v Brabantsku.
Je patronem :
Je patronkou dobrého porodu.
Atributy:
Na obrazech bývá v cisterciáckém šatě s křížem v rukou, někdy před křížem klečí. Na Karlově mostě je sousoší, které znázorňuje vidění sv. Luitgardy, kdy se k ní sklání z kříže Ježíš, aby ji objal a dal jí políbit svůj probodený bok.
Sestavil : marielit
Podle : Petr Pracný: Český kalendář světců. Schauber-Schindler: Rok se svatými. Po Karlově mostě s Františkem Dvořákem.,
Poznamka : Toto sousoší od mladého Matyáše Bernarda Brauna z r. 1710 je výtvarně nejhodnotnější ze všech 30 soch na Karlově mostě. Více na Pragensia a PIS.

18.3.2007.16:31

17. 12.   Svatý Jan z Mathy

Narodil se 23. června 1160 ve Fauconu v Provenci, ve Francii. V Paříži vystudoval teologii a stal se knězem. Při první mši svaté (při primici) měl obdivuhodné zjevení. Viděl anděla v bělostném hávu s červenomodrým křížem na prsou,který měl po obou stranách otroka. Jeden se zdál být křesťan, druhý Maur (tj.obyvatel severní Afriky, vlivem Arabů muslim). Aby pochopil co toto vidění znamená a lépe poznal Boží vůli, odebral se do samoty k sedmdesátiletému poustevníku Felixovi z Valois. Tam spolu žili tři roky a rozuměli si. Ve zjevu, který Jan spatřil při primici, viděli znamení, že Jan má svůj život zasvětit vykupování křesťanů ze zajetí Maurů. Tehdy mořští piráti, Saracéni, přepadávali lodě u evropských břehů, lidi zajali a odvezli do severní Afriky, kde měli své trhy otroků. (V ant. pramenech Saracéni byl název jednoho arabského kmene. Ve středověku tak byli nazýváni všichni muslimové žijící okolo Středozemního moře.) Jan z Mathy sepsal zpřísněná augustiniánská pravidla pro řeholní řád, který se osvobozování otroků bude věnovat a s Felixem z Valois se odebrali k papeži Inocenci III. Řád Nejsvětější Trojice (Santissima Trinitas) papež schválil 17. 12. 1198. Jana z Mathy a Felixe z Valois podporoval šlechtic Gautier de Chatillon, který z arabského zajetí unikl. Celý svůj majetek chtěl věnovat na záchranu křesťanů z otroctví. Řádu trinitářů daroval pozemek na řece Marně v Cerfroidu, aby na něm postavili klášter. Prvním představeným kláštera byl Felix z Valois. Jan z Mathy působil hlavně v Itálii. Brzy sehnali značně peněz a poslali dva bratry do Maroka. Ti se vrátili a přivezli s sebou 186 vysvobozených křesťanů. Za jásotu obyvatel je vedli do Paříže. Zvony všech chrámů zněly na uvítanou a lid plakal radostí. Trinitáři se rychle rozšířili v celé Francii, Španělsku, Itálii, Německu, Portugalsku i v Anglii. Později i v Rakousku a v Polsku. Působili také v nemocnicích a ve věznicích a starali se o poutníky. Nosili bílé roucho s červenomodrým křížem na prsou a na černém plášti. Do dnešních dnů bylo vykoupeno a osvobozeno statisíce otroků. Někteří členové řádu nabídli sami sebe výměnou za otroka. Později se našly peníze, aby i oni mohli být vykoupeni. Trinitáři vysvobozovali i černošské otroky, zvláště děti. Jan z Mathy byl 2x v severní Africe a přivezl vězně. Saracéni však loď s vykoupenými lidmi přepadli, rozbili kormidlo a strhli jim plachty, aby zahynuli. Oni místo plachet natáhli své pláště a tak za velkých obtíží přece jen dopluli. Janovo zdraví však bylo podlomeno. Již nejezdil do Afriky, a staral se o osvobozené tak, že zakládal v Římě "domy milosrdenství", v nichž byli ošetřováni. Zemřel ve svých 53 letech, 17. 12. 1213. Jeho ostatky byly tajně převezeny z Říma do Španělska a jsou nyní v Madridu, v tamním trinitářském konventu.
Je patronem :
trinitářů
Atributy:
Zlomené řetězy a okovy v rukách sv. Jana z Mathy. Je zobrazován v trinitářském bílém hávu s červenomodrým křížem, často s otroky nebo zajatci, nebo jak mu Svatá Trojice podává škapulíř s červenomodrým křížem (Škapulíř je část mnišského oděvu, jako tunika, také to bývá kousek látky nebo pytlíček zavěšený na těle, obvykle na krku). V Praze na Karlově mostě je sousoší sv. Jana z Mathy, Felixe z Valois a sv. Ivana, kde je pod nimi zamřížovaná jeskyně se zajatými křesťany a hlídá ji Turek s bičíkem.
Sestavil : marielit
Podle : Rudolf Schikora: Naše světla. Petr Pracný: Český kalendář světců. Schauber-Schindler: Rok se svatými., www.pis.cz
Poznamka : Řád trinitářů byl uveden do Čech v r. 1705, v Praze měli klášter a chrám Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Sousoší jejich zakladatelů na Karlově mostě je nejpopulárnější ze všech 30 soch. Více na Pragensia a www.pis.cz. Císař Josef II. zrušil řád trinitářů r. 1782. Kostel se stal farním a místo kláštera byla později škola a sirotčinec.

18.3.2007.17:46

7. 8.   Svatý Kajetán

Sv. Kajetán (Gaetano) se narodil r. 1480 ve Vicenze v Itálii. Byl to syn hraběte Gaspara z rodu, pocházejícího z Tiene. Už jako dítě byl bohabojný Kajetán nazýván malým světcem. Studoval na univerzitě v Padově a v 25 letech se stal doktorem obojího práva, církevního i občanského. Pak ještě studoval teologii a stal se knězem. Papež Julius II. slyšel o jeho duchovním vzdělání a povolal ho do Říma jako svého tajného sekretáře. Sv. Kajetán se neúnavně snažil o obrodu kněžského života a o vzdělání kněží. Cítil však, že je ho třeba více doma, tak se vrátil do Vicenzy. Vstoupil tam do "bratrstva sv. Jeronýma", které sloužilo nemocným a chudým. Poznal tam stejně smýšlejícího Jana Petra (Giampietra) Caraffu, o 4 roky staršího, který byl biskupem v Theate (dnešní Chieti) v Abruzzách. Založili spolu nový řád, který měl za úkol lepší vzdělání kněží a výchovu mládeže. Řád měl mít klášter, ale mniši měli žít v chudobě. Neměli mít majetek a neměli se živit žebráním, jen náhodnými dary, tj. prozřetelností Boží. Úmysl založit řád s tak přísnými pravidly budil obdiv, ale také pochybnosti a odpor. Říkali mu, že nemá pokoušet Boha a od něho očekávat zázraky. Kajetán se ale odvolal na slova z evangelia o ptactvu nebeském a kvítí polním. Papež Kliment VII. Řád řeholních kleriků theatinů hned schválil. Mniši se nazývali theatini podle města, kde sídlil jejich představený, biskup Jan Petr Caraffa, a později také kajetáni podle druhého představeného, sv. Kajetána. Po třech letech přepadli a zpustošili Řím vojáci císaře Karla V. a zničili dům i kajetánům. Přepadli klášter v naději, že tam najdou mnoho zlata. Mnichy zavřeli do žaláře. Ti se klidně modlili a odevzdali se do vůle Boží. Vysvobodil je až španělský důstojník, který jejich modlitby zaslechl. Theatini pak putovali do Benátek a tam je v r. 1527 s radostí přijali. Když v r. 1528 postihla Benátky epidemie moru a pak strašný hladomor, byli theatini nejvytrvalejšími ze všech pomocníků. Na přímluvu sv. Kajetána se děly i zázraky. Jeden ze spolubratrů měl na noze tak nebezpečnou ránu, že lékař chtěl nohu amputovat. Sv. Kajetán jej požádal, aby operaci odložil na druhý den. Navečer políbil nemocnému ránu, požehnal ji křížem a napomenul ho k důvěře v Boží prozřetelnost. Celou noc se pak za něho modlil. Druhý den shledali lékaři s údivem, že noha je úplně zhojena. Od roku 1533 byl v Neapoli, kde vedl klášter theatinů. Zůstal stále skromný a obětavý a stal se theatinským bratrům středem a vzorem. Říkával: "Budeme-li hledat království Boží a jeho spravedlnost, nepochybuji, že všechno ostatní, co k zachování života potřebujeme, bude nám bez naší zvláštní starosti přidáno." V Neapoli 7. srpna 1547 zemřel a je pochován v tamním kostele na Piazza S. Gatano. Theatini působili také v Praze, od r. 1666 do 1789, kdy císař Josef II. zrušil většinu klášterů. Objednali sochu sv. Kajetána pro Karlův most a v r. 1717 postavili kostel sv. Kajetána na Malé Straně.
Je patronem :
Neapole, theatinů, proti moru.
Atributy:
Sv. Kajetán je znázorňován jako theatin, často s vousem. Má u sebe kříž, okřídlené srdce, lilii, ptáky, knihu řehole, klasy a roh hojnosti. Na některých obrazech nese v náručí Ježíška. Někdy je zobrazován s lebkou.
Sestavil : marielit
Podle : Petr Pracný: Český kalendář světců. Rudolf Schikora: Naše světla. Schauber-Schindler: Rok se svatými. Donald Attwater: Slovník svatých.,
Poznamka : Více o soše sv. Kajetána na Karlově mostě v Praze je na Pragensia a PIS.

3.4.2007.10:41

6.5.   Dominik Savio

Narodil sa v Rive di Chieri v Taliansku 2.apríla 1842 v rodine chudobných roľníkov.Ešte v ten istý deň prijal krst.Matka mu už od útleho veku vštepovala,že je Božím dieťaťom,že patrí Pánovi a že všetko čo máme je od nebeského Otca.Ako päťročný miništroval.Ako sedemročný vedel naspamäť celý malý katechizmus,spovedať sa a dostal výnimku pre prijatie Eucharistie.Pretože bol veľmi nadaný a dobrý,jeho učiteľ ho doporučil do Oratória dona Bosca.Bol veľkým príkladom svätosti pre svojich vrstovníkov.Bol zakladateľom Druźiny Nepoškvrnenej.Jeho životné heslo bolo:,,La morte,ma non peccati!-Radšej smrť ako hriech!" Zomrel 9.marca 1857 v dome svojich rodičov na zápaľ pľúc.
Je patronem :
Je patrónom miništrantov.
Atributy:
Najčastejšie sa zobrazuje jeho portrét alebo obrazy z jeho života.
Sestavil : gabika
Podle : DOMINIK, SUSCM Ján Augustín Beňo-Deň čo deň,
Poznamka : Meno Dominik pochádza z latinského Dominicus (dominicus ,,pánov",dominus ,,pán").

12.2.2008.20:40

13.12.   Otýlie (Odilie

V Alsasku, na hradě Hohenburgu se narodila hraběti Adalrikovi slepá dceruška. Když to hrabě zjistil, rozlícen hněvem rozkázal dcerušku zabít. Matka však děťátko potají svěřila služebné. Dítě bylo pak dáno do kláštera benediktinek v Burgundsku, kde se o něj staraly zbožné sestry. Jednou, když řezenský biskup sv. Erhard navštívil klášter, pokřtil dívenku a dal jí jméno Otýlie. Když se při křtu svěcená voda dotkla jejích očí, Otýlie zázrakem prohlédla, podívala se na Erharda a velebila Boha. Však ani tato radostná zpráva otce Adalrika neobměkčila. Postupem času řeholnice Otýlie vyrostla a skvěla se ctnostmi. Trápilo jí však, že se na ní otec zlobí, a proto napsala prosebný dopis svému bratru, aby získal u otce dovolení, aby směla přijet domů. Bratr se snažil otce přesvědčit, ale vše bylo marné. Nakonec poslal sestře dopis, v němž stálo, aby hned přijela. Myslel, že když Adalrik dceru uvidí, jeho srdce se obměkčí. Když se syn společně se svým otcem dívali z okna, náhle spatřili vůz jedoucí k hradu. Adalrik se ptal, kdo ho chce asi navštívit a syn odpověděl: „To tvá dcera Otýlie tě chce navštívit a dožadovat se tvé lásky!“ Otec se však strašlivě rozhněval, že syna ohromnou silou praštil holí, a ten od té rány zemřel. Později si otec uvědomil, co vlastně v záchvatu vzteku udělal, a litoval svého činu. Dceři Otýlii dovolil zůstat na hradě, ale jen jako služebné. Otýlie přijala jeho rozhodnutí jako vůli Boží a s láskou a trpělivostí snášela všechna pokořování a ponížení a neustále se modlila za otce. Adalrik, dojat velikou láskou a pokorou své dcery, Otýlii objal a dovolil jí, aby hrad Hohenburg přestavěla v ženský klášter. A tak se i stalo. Byl zde vystavěn klášter benediktinek, v jehož čele stála sama Otýlie. Protože někteří staří nebo nemocní se nemohli dostat až na horu, ke klášteru, postavila pro ně dobrá abatyše Otýlie i jeden příbytek v údolí, který sloužil také pro poutníky a poskytoval pomoc pro nemocné, chudé nebo ztrápené či prosící o radu. Tady svatá řeholnice prokazovala milosrdenství a ohromnou lásku k bližnímu. Zemřela v roce 720 a na jejím hrobě se stalo mnoho zázraků. Hohenburg byl podle světice přejmenován na Odilienberg a stal se významným poutním místem. Zde jsou také v kostele sv. Jana uloženy její ostatky. Císař Karel IV. získal relikvii Otýliiny pravé paže, která je dnes v Praze.
Je patronem :
proti všem očním nemocem, proti bolestem hlavy a uší; Alsaska
Atributy:
abatyše v černém benediktinském oděvu, dvě oči na knize nebo talíři; berla, kalich, žebrák. Častá je i scéna křtu nebo jak vysvobozuje duši svého otce z očistce.
Sestavil : Anička
Podle : Naše světla; H. Florentová, V. Kopecký: Evropští světci v umění a legendách, http://www.indocell.net/yesaya/pustaka2/id47.htm http://www.santiebeati.it/dettaglio/81200 http://www.beskydy.cz/Content/clanek.aspx?clanekid=16725&lid=1
Poznamka :

13.2.2008.22:48

3.12  


Je patronem :

Atributy:

Sestavil :
Podle : ,
Poznamka :

19.5.2008.08:26

18.9.   Kryštof


Je patronem :
řidičů
Atributy:

Sestavil :
Podle : ,
Poznamka :

8.9.2008.21:19

8./9.2   bl. Mlada Přemyslovna

Mlada Přemyslovna byla pravděpodobně nejmladší dcerou v pořadí páté-ho pražského knížete Boleslava I. (panoval 929/935 – 967) a jeho nepříliš spolehlivě doložené manželky Biagoty, snad polského původu; náležela tedy ke čtvrté dolože-né generaci Přemyslovců. Samotné jméno „Mlada“ bývá obvykle odvozováno od pří-vlastku „mladá“. Přesné datum nebo alespoň rok Mladina narození nejsou žádným ze známých pramenů přímo doloženy, takže jejich stanovení je pouze hypotetické; v situaci, kdy prameny mlčí, je tedy při alespoň přibližném odhadu nutno přihlédnout především k dostupným zprávám pozdějších kronikářů. Bohužel ani novodobé výsledky a závěry antropologického průzkumu prof. MUDr. Emanuela Vlčka DrSc. z poloviny 70. let 20. století bohužel neponechávají přesnějším odhadům v tomto směru prakticky žádný pro-stor, protože autenticitu domnělých Mladiných ostatků, které byly výzkumnému týmu k dispozici, se nepodařilo prokázat, ale naopak spíše vyvrátit. Přibližný rok jejího narození tak lze odhadnout jen podle jiných kněžniných životních údajů, které jsou do-loženy poněkud spolehlivěji: zřejmě nejdůvěryhodnějšími opěrnými body jsou tak její pozdější návštěva Říma za vlády papeže Jana XIII. a přímluva u bratra za nadání pape-žem schváleného pražského biskupství a vlastního kláštera, zaznamenané pozdějším kronikářem Kosmou, který tak jako první vůbec ponechal o Mladě nějakou zprávu. Spolehlivě doloženými Mladinými sourozenci byli starší sestra Doubrava (* ?, †977), která byla roku 965 z nepokrytě politických důvodů provdána za doposud ještě pohanského polského knížete Měška I. (962/3 – 992) z rodu Piastovců, bu-doucí pražský kníže Boleslav II. (panoval 967 – 999) a snad i současnými historiky často zpochybňovaný a kronikářem Kosmou jen se značnou nelibostí prezentovaný Strachkvas, který se v dospělosti zcela orientoval na dráhu řeholníka. Není sice známo, jakou budoucnost pražský kníže původně pro svou nejmladší dceru plánoval, avšak dostalo se jí vzdělání v těchto dobách pro dívku – i když panovnickou dceru – skutečně velmi nadstandardního: kromě v knížecí rodině již samozřejmého křesťanského vzdělání totiž ovládala dokonce i latinu, kterou sice v domácím prostředí v zásadě nemohla upotřebit, ale v cizině – a také na církevní dráze, o níž se snad někdy v těchto letech začalo uvažovat – by se bez ní jen stěží obešla. Kosmas o ní má sice zmínku „…Mlada, panna Bohu zaslíbená,…“ , ta však nesmí svádět k domněnce, že šlo o finální a předem dlouhodobě promyšlené rozhodnutí pražského vládnoucího knížete a jeho manželky; kronika je totiž psána se značným časovým odstupem a zjevnou tendencí o zpětné přenášení dobových měřítek. Je však zřejmé, že její zaslíbení vyvolalo v pražském děkanovi libé pocity, které dal najevo vzápětí následující velmi příznivou charakteristikou. Podle ní byla Mlada „…pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená.“ V každém případě však jen díky znalosti jazyků mohla být Mlada svým otcem pravděpodobně roku 967 vyslána do Říma k papeži Janu XIII. s listem oficiálně žádajícím o zřízení biskupství v Praze. Římské prostředí na ni evidentně mělo významný formující vliv, protože mladá kněžna na sebe během návštěvy vzala benediktinskou řeholi, složila předepsané sliby, přijala řádové jméno Marie a po nějaký čas, odpovídající patrně požadovanému ročnímu noviciátu, zřejmě také žila v římském klášteře sv. Anežky Římské, aby se seznámila s každodenním životem a organizací chodu celého konventu. Její mise byla úspěšná a Mlada papežské svolení ke zřízení biskupství skutečně obdržela, přestože Jan XIII. prý nad jeho vydáním delší dobu váhal; nicméně ji bez námitek a prakticky okamžitě – zřejmě po vykonání onoho ročního noviciátu, protože Kosmas se zmiňuje, že se tak stalo „Naposledy“ – „na radu svých kardinálů“ jmenoval abatyší plánovaného pražského ženského konventu a dokonce jí osobně předal abatyší (kronikář ji ještě jmenuje jako opatskou) berlu. Po Mladině návratu do Čech pak byl někdy v letech 970 – 973 na základě uděleného papežského svolení v Praze při kostele sv. Jiří na Pražském hradě založen vůbec první klášter v Čechách a osazen zřejmě z Říma přivedenými příslušnicemi ženské větve řádu benediktinů, kteří tak byli (i když jen prostřednictvím ženské větve řádu) poprvé oficiálně uvedeni do Čech. Abatyší kláštera se pak samozřejmě stala již dříve papežem jmenovaná Mlada. Skutečně nesporným završením jejího diplomatického úsilí však bylo až následující založení pražského biskupství, jehož prvním správcem se stal Sas Dětmar (Thietmar, 973 - 982), benediktinský mnich přišlý do Čech z kláštera sv. Jana Křtitele v Magdeburgu. Zdá se, že se Mlada po celý svůj život těšila mimořádné autoritě a později byla také blízkou spolupracovnicí druhého pražského biskupa a budoucího světce Vojtěcha; Za nadáními učiněnými vládnoucím knížetem nejen svatojiřskému klášteru, ale později i pražskému biskupství – zejména k datu Vojtěchova nástupu do úřadu biskupa – stála podle pozdějšího kronikářského záznamu pravděpodobně především Mladina osobní intervence. Důstojenství abatyše zastávala Mlada až do smrti, která ji zastihla dne 9. února roku 994; toto datum je však sporné, protože žádný z pramenů jej nezaznamenal a jako první jej uvádí až roku 1669 jezuita otec Georgio Crugerio. V současnosti je jako Mladin úmrtní den obvykle uváděn 8. únor téhož roku, i když ani pro toto určení zřejmě není dostatek podkladů.
Je patronem :
---
Atributy:
Benediktinka, podávající biskupskou berlu klečícímu prvnímu pražskému biskupovi Dětmarovi.
Sestavil : Mgr. Imrich Gablech
Podle : O bl. Mladě žádná autentická legenda nevznikla, takže zprávy, které jsou o ní dnes k dispozici, zanechali pouze kronikáři; hovoří o ní Kosmova kronika a také ji znají i některé další texty z této kroniky vycházející nebo na ni navazující, obvykle ovšem plně v Kosmových intencích; ani pozdní Václava Hájka z Libočan Kronika čes-ká se od pojetí někdejšího děkana pražské kapituly v zásadě neodchyluje. Starší čeští historikové se – jak se zdá – jejím příběhem příliš nezabývali, a pokud přece jen ano, pak i oni plně v duchu názorů časově jí nejbližších pramenů; tak například nestor českých dějepisců František Palacký má o ní ve svých Dějinách národu českého z 19. století pouze dvě zmínky, které celou podstatu jejího působení a skutečné zásluhy o české křesťanství ani zdaleka nevystihují. V polovině 30. let 20. století zpracovala – i když spíše beletristickou formou, určenou primárně potřebami katolických členek dámského spolku – život ct. Mlady (a také její sestry Doubravy) Běla Dlouhá. Nověji se pak příběhem obou sester zabývala stať dr. A. Birnbaumové ve sborníku prof. Karla Stloukala Královny, kněžny a velké ženy české z roku 1940. Ve své práci Od úsvitu křesťanství k sv. Vojtěchu jí věnoval poměrně značnou pozornost také PhDr. M. Šolle. Kromě těchto rozsáhlejších textů lze alespoň drobné zmínky o základních životních datech první abatyše z dynastie Přemyslovců nalézt v přehledných Dějinách pražské arcidiecéze z roku 1993 a stručný přehled nejvýznamnějších bodů Mladina života poskytuje také encyklopedický přehled Lexikon českých panovnických dynastií z roku 1996. Rovněž bývá připomínána autory zabývajícími se problematikou činnosti církevních řádů na českém území. Roku 1982 byla v katalogu k výstavě „Nejstarší Přemyslovci“, jež byla konána ve svatojiřské bazilice, zveřejněna zpráva o provedeném výzkumu kosterních ostatků raných Přemyslovců, mezi nimi i bl. Mlady; zdá se však, že zkoumání přineslo více nových otázek, než kolik jich bylo schopno zodpovědět. Kupodivu jen celkem výjimečně a poměrně skromně se o ní zmiňují novodobí svatopisci. Tak např. P. I. Vondruška bl. Mladě ve svých Životopisech svatých věnoval jediný půlsloupec o 25 řádcích; z novějších českých autorů ji po něm ve svém přehledu uvedli již jen Petr Pracný a Slavomír Ravik, jedinou drobnou zmínkou ji odbývá prof. P. Petr Piťha ve svém sborníku Čechy a jejich svatí. Kupodivu však alespoň stručnou zprávu o ní zařadili do svého sborníku Rok se svatými němečtí svatopisci Schauberová a Schindler; také oni ji však označují jen jako ctihodnou. ,
Poznamka :

10.9.2008.09:07

10.9.  


Je patronem :

Atributy:

Sestavil :
Podle : ,
Poznamka :

21.9.2008.22:14

20.6.   sv. Adalbert Magdeburský

SVATÝ ADALBERT MAGDEBURSKÝ OSB * ?, † 20. nebo 21. června 981 německý světec, arcibiskup magdeburský, v letech 961 – 962 krátce po-býval v Čechách na panství Slavníkovců; benediktin Jméno „Adalbert“ pochází ze staroněmeckého OJM „Adalberaht“ a původně mělo význam vznešený, nádherný, urozený, skvělý či ctnostmi zářící; již samo o sobě tedy navenek signalizovalo skvělý či urozený původ (nobilitate clarus) svého nositele. Také sv. Adalbert pocházel z rodiny sice nejspíše nepříliš majetné, zato však sdostatek urozené nižší šlechty z francouzského Lotrinska. Přesnější zprávy o datu jeho narození ani o dalších detailech z jeho života v mládí se však bohužel nedochovaly, což dnes poskytuje široký prostor nejrůznějším historickým spekulacím. Roku 960 se stal benediktinem v klášteře sv. Maxima v Trevíru (Trier). Díky na svou dobu nepochybně nadprůměrnému vzdělání, na němž jeho rodiče zřejmě – bez ohledu na vlastní ekonomické obtíže – nešetřili, na sebe záhy upozornil samotného císaře Ottu I. Velikého (935 – 973) i jeho okolí. V této době došla císaře žádost kyjevské regentky kněžny Olgy (945 – 961 ?, † asi 969) o vyslání misie na Rus, kde se prozatím křesťanství šířilo mimo knížecí dvůr spíše jen potají. Protože by naplnění této prosby výrazně posílilo váhu říše na východě Evropy, rozhodl se císař Olžino poselství vyslyšet a nechal k tomuto účelu sestavit zvláštní misii. Do jejího čela určený biskup Ligutius však ještě před odchodem zemřel, a pragmaticky uvažující panovník dal poté na radu mohučského biskupa Viléma na misijního biskupa vysvětit sice ještě mladého, ale zjevně již velmi nadějného benediktina Adalberta. Bezprostředně po vysvěcení jej pak postavil do čela připravené misie. Fakt, že světská hlava křesťanstva tohoto doposud absolutně nezkušeného emisara pověřila navýsost významným posláním – i přes charakter východní žádosti spíše diplomatickým než církevním, jehož těžiště mělo spočívat především v pokusu o navázání bližších kontaktů s již tradičně podezíravým evropským Východem, dále v podrobném prozkoumání tamních poměrů a konečně v uvážlivém posouzení, zda jsou v doposud převážně pohanských a místy jen málo zalidněných oblastech Kyjevské Rusi příhodné podmínky pro vyslání dalších římskokatolických misií, nemálo vypovídá o velikosti císařovy důvěry a nadějích do mladého biskupa vkládaných. Když Adalbertem vedené poselstvo dorazilo po vyčerpávající cestě na místo, zcela neočekávaně tu narazilo na mimořádně nepřátelský postoj Olžina syna knížete Svjatoslava I. (945 – 972), který byl stále ještě pohan a – na rozdíl od své matky, s níž byl navíc ve sporu o panovnickou moc – křesťanskou víru nevyznával. Aniž by kněžna cokoli tušila, dokázala silná pohanská opozice vedená doposud nepokřestěnými bojary vyvolat v celé zemi obavu, že by Rusko v důsledku přítomnosti západních misií mohlo upadnout pod německou nadvládu. Adalbertova východní mise proto nemohla skončit jinak než neblaze; větší část jeho doprovodu byla záhy po příchodu z návodu pohanských kněží a na Svjatoslavův přímý příkaz bojary a jejich lidmi povražděna a ti, kteří přežili, jen stěží spasili holé životy. Jakoby zázrakem se zachránivší Adalbert se pak na zpáteční cestě (nejspíše někdy na přelomu let 961 a 962) zastavil na hradišti knížecího rodu Slavníkovců ve východočeské Libici, kde podle některých názorů při té příležitosti na žádost rodičů biřmoval na své jméno Vojtěcha, nejmladšího syna libického knížete Slavníka, a patrně také vysvětil nově zbudovaný kostel na tamní slavníkovské falci. Po návratu do říše se v letech 962 – 966 Adalbert zdržoval převážně u císařského dvora v Mohuči a očekával, zda ho císař pověří dalšími úkoly: namísto nového diplomatického či misijního poslání však byl roku 966 celkem překvapivě jmenován opatem kláštera v elsaském (špýrském ?) Weissenburgu. Jako poctivý a ukázněný řeholník se však nečekané funkce ujal obratem a již záhy vynikl kladením důrazu na všeobecnou kázeň řeholníků a osobní askezí. Zřejmě byl velmi pokrokovým představeným, protože jeden z prvních jeho zásahů jako nového opata patřil právě klášterní škole: výrazně ji zvelebil, jejím vedením pověřil v té době již vyhlášeného učence benediktina Otricha (Oktrika) a poté mezi mnichy ze všech sil prosazoval rozsáhlý vzdělávací program. Kromě úsilí o vzdělání spolubratří a běžných opatských aktivit byl také sám významně literárně a historicky činný: byl to nejspíše právě on, kdo přibližně od roku 965 průběžně sepisoval pokračování starší latinské kroniky opata Reginona z Prümu. Vedle těchto činností vyvíjel i misijní úsilí mezi místním slovanským obyvatelstvem, doposud z nemalé části pohanským. V ocenění svých zásluh byl opat Adalbert ke dni 1. října roku 968 jmenován arcibiskupem v čerstvě na metropoli povýšeném Magdeburgu; arcibiskupství bylo podřízeno šest diecézí, z nichž tři byly nově zřízeny na říši podléhajícím slovanském území osídleném převážně Venety. Nový arcibiskup kupodivu ani přes svou vysloveně špatnou zkušenost z východoslovanského prostředí na misijní práci nikdy nezanevřel, naopak se jí na území nových diecézí – především mezi tamním slovanským obyvatelstvem – velmi horlivě věnoval i v následujících letech. Protože měl neustále na mysli význam vzdělání, přivedl s sebou do svého nového působiště Otricha a pověřil jej vedení katedrální školy, do níž po roce 972 nastoupil Slavníkovec Vojtěch, který se zde toho roku začal nezbytným studiem svobodných umění připravovat na svou budoucí církevní dráhu. Již podruhé se tak cesty arcibiskupa a zatím ještě neznámého mladíčka setkaly; Vojtěch však nebyl jen obyčejným povrchním, k duchovní cestě rodinou donuceným žákem, a hloubkou a oduševnělostí své víry (a v neposlední řadě zřejmě i její nelíčenou naivitou) svého duchovního kmotra uchvátil; záhy se stal Adalbertovým oblíbencem. Podle některých novějších domněnek chtěl Adalbert dokonce z Vojtěcha cíleně vychovat budoucího biskupa Čechů, ale to je snad až příliš smělá extrapolace. Jinak až příliš asketický a ne právě snadno přístupný prelát však nad Vojtěchem do budoucna držel ochrannou ruku a podle některých náznaků a zpráv jej také – nejpravděpodobněji při příležitosti Vojtěchova přijetí jednoho z nižších stupňů svěcení – ještě podruhé biřmoval. Oč lépe se Adalbert nalezl ve svém českém žáku a obdivovateli, o to více se zřejmě zklamal v až doposud oblíbeném řeholníku Otrichovi, který dal před pokornou prací v chrámové škole přednost nejisté kariéře u dvora a se svým patronem se rozešel, a zřejmě ne právě v dobrém. Úřad magdeburského arcibiskupa Adalbert zastával až do smrti, která jej zastihla ještě téhož roku při vizitační cestě v Zscherbenu nedaleko Merseburgu (Sasko–Anhaltsko) dne 20. nebo 21. června roku 981. Ě Ě Ě Ě Ě Arcibiskup Adalbert nebyl svými následníky zapomenut: mnozí z nich dokonce i přijali jeho jméno, takže ještě o více než sto let později byla jeho památka tímto způsobem připomínána, i když leckdy bohužel ne právě nejdůstojněji. Ě Ě Ě Ě Ě V německy hovořících zemích je památka sv. Adalberta připomínána každoročně dne 20. června; v soudobých českých kalendářích se však již zpravidla neuvádí. Ě Ě Ě Ě Ě V českých kronikách a análech jsou zmínky o sv. Adalbertovi velmi skromné; ze starších textů se o něm letmo zmiňuje pouze Kosmova kronika v souvislosti s druhým biřmováním sv. Vojtěcha. Poněkud obsáhleji vypovídají o sv. Adalbertovi až dvě pozdější sepsání z doby lucemburské, a to Kronika česká Přibíka z Radenína řečeného Pulkava a latinská Kronika česká bisignanského biskupa Jana Marignoly, obsahující další zmínky o sv. Adalbertovi v souvislosti s Vojtěchovým biřmováním a s jeho magdeburským studiem. V téže souvislosti se nese i mnohem mladší – avšak zřejmě mylná – zpráva Václava Hájka z Libočan Kroniky české i dalších kronikářů, kteří z jeho práce vycházeli. Poněkud častější zmínky o Adalbertovi obsahuje latinská svatovojtěšská legenda Versus de passione sancti Adalberti a určité údaje samozřejmě poskytuje zejména jeho vlastní pokračování kroniky dříve zesnulého opata benediktinů Reginona z Prümu (†915), známé jako Annales nebo Chronicon; to je však v českých podmínkách pro běžného zájemce bohužel prakticky nedostupné. V dostupné novodobé české literatuře podávají první nejzákladnější stručné a přehledné zprávy o životě sv. Adalberta dnes již poněkud zastaralý Ottův slovník naučný, dále o čtvrt století mladší Český slovník bohovědný a počátkem 30. let 20. století Životopisy svatých P. Isidora Vondrušky. Novější slovníky a encyklopedie již zpravidla samostatnou informaci věnovanou sv. Adalbertovi neobsahují. S výjimkou opakovaně vydaného Slovníku svatých britského autora Donalda Attwatera nebývá zařazován ani do většiny přehledů světců, a pokud přece jen ano, pak informace obvykle spočívá v pouhém uvedení nejzákladnějších nacionálií. Sv. Adalberta si tak v domácí literatuře nejčastěji všímají autoři populární i odborné historické literatury, zpravidla v souvislosti s osudy rodu Slavníkovců nebo sv. Vojtěcha.
Je patronem :
nezjištěno
Atributy:
bělovlasý stařec s biskupskými insigniemi
Sestavil : Mgr. Imrich Gablech
Podle : vlastní výzkum ,
Poznamka : Ukázka z připravované publikace.